Toffa, rakovina a Ježíšovy Vánoce.
Život je dar. I když není právě „al top“. I když není dokonale takový, jak bys chtěl. Život je dar. I když má navrch utrpení, i když jsi v bolesti. Ano, ba co více: život může explodovat radostí a vděčností právě uprostřed nejtvrdší zkoušky. Může nám působit tak velkou radost v tomto životě, že ti z úst vyjde tvrzení, že dokonce rakovina se může stát darem.
To by zde pak byl opravdový důvod k jásotu. Abychom běželi a ptali se na důvod takové milosti, která dovoluje mladé ženě pronést tak drtivá slova. A přece Naďa Toffa, moderátorka televizního pořadu, která rok bojuje jako lvice se svojí chorobou, byla doslova zaplavena kritikami a divokými útoky ze všech stran, i z katolické půdy. Jakoby neměla nic jiného, na co může myslet, byla donucena proti své vůli k nekonečným vysvětlováním a ospravedlňováním.
A přece, tento příběh před nějakou dobou skutečně probíhal, a nyní je třeba se znovu vrátit k tomuto tématu. Především bylo by třeba se ptát, odkud se bere taková nenávist a proč tento svět nechce snést toho, kdo přijímá bolest a objímá ji jako výzvu! Ale dejme tuto kritiku stranou. Protože zde se jedná naopak o odhalení opravdové zprávy, i když ji mediální fúrie odvrhla zcela a okamžitě.
Neboli: jak je možné, že mladá a úspěšná televizní konferenciérka zcela změnila svůj život A stala se osobou ještě šťastnější než dříve? Jak je možné, že toto všechno se stalo během několika málo měsíců, právě těch s tou hrůznou rakovinou?
»Samozřejmě, že dávám přednost slunci, ale když jsi uprostřed, objevíš, že také sníh má svoji krásu, a naopak, kdyby bylo na mně, ani bych mu nedovolila, aby napadal«. Tak začíná Naďa Toffa vysvětlovat to, co se stalo: několik slov a obraz květu, zatímco všichni ostatní umírají, vrací se k životu, který vypučel uprostřed ledu. Kvést v zimě, to je titul knihy, ve kterém novinářka vypráví, co se stalo od onoho osudného 2 prosince 2017, dne, kdy Toffa padá na zem v bezvědomí v hale hotelu v Terstu, kam se odebrala , aby se ujala své funkce. Od toho okamžiku se budou odehrávat dramatické události: po první naléhavé operaci a cyklu radioterapie, po konkrétní naději na uzdravení vedoucí konferenciérka musí snést ránu recidivy pouhé tři měsíce po ústupu choroby. To znamená další operaci a četné cykly terapií, kromě velkého, tak velkého utrpení.
A přece, právě když zima jejích bolestí se stává stále krutější, Naďa ukrývá v srdci dříve poznané teplo: »nemoc, nutnost zůstávat doma tak dlouhý čas, potřebovat pomoc – vysvětluje známá novinářka – přinutili mě, abych navázala kontakt se svou nejněžnější a bezbrannou stránkou, tou nejvíce lidskou. Bylo to, jako bych zapomněla , že křehkost není slabost , ale je to podmínka lidského bytí. Je to právě, ona, která nás chrání, protože nám dává naslouchat tomu co zakoušíme, tomu, čím jsme v těle a v srdci«. Nejen to! Je to právě zde, uprostřed sněhu, kde začíná pučet zázračná řada drahokamů: láska, vděčnost, důvěra, pokora, pravá radost.... Den po dni přijímá Naďa dar, novou Naďu, krásnější a opravdovější, než jakou si sama spřádala od dětství: »Nemoc mi znovu vrací celé kusy dětství, něžnosti opuštěnost. Důvěru. Autonomie, která ji celý život tvrdošíjně provázela, přesvědčení, že nikoho nepotřebuji, se roztříštila o realitu zásahů, terapií, období obnovy , kterou nemohu kontrolovat a ve které rozhoduje o mých dnech«.
Je to nová Naďa, která se učí hlouběji milovat a která se konečně nechává milovat a objevuje krásu nejdražších citů: »Nyní je to maminka která o mne pečuje. Stará se o léky, protože já jsem k ničemu, seznam je pro mě dlouhý a já se v něm ztrácím. Kdyby zde nebyla matka, nevěděla bych, co mám dělat, ona je velice přesná a výtečná. A víte, co mi řekla? Řekla mi: „Naďo, konečně ti mohu podat ruku a pomáhat ti“. Já jsem nikdy o nic nechtěla žádat, já jsem byla příliš nezávislá, zatímco matka mi nyní děkuje, že pro mě může něco udělat, podat mi ruku, být mi blízká“. Je to nová Naďa , která nyní prožívá přítomnost jako neocenitelný dar a otevírá své srdce pravé radosti: »Radost nás tak udivuje, stačí mi, když vidím své neteřičky, jak se usmívají, i přesto, že teta je nemocná. Ony nevědí (o rakovině), ale všechno pochopily, protože děti ti čtou z očí, ony se na mě usmívají. Proto se já dívám na ně amyslím si: Jak krásný je život! Jak krásné je být s nimi. Když máš rakovinu, víš, že zítra tu nemusíš být.... Opravu, to mění celý život!«
Ale tou nejdojemnější věcí je vidět Naďu, jak vstupuje do televizního studia k novému vysílání, jak hledá ihned kameru a naléhavě vyznává publiku: „Věřte mi, Pán není zlý, nechce nás vidět, jak trpíme, chce nás vidět spokojené!“ Je to rozhovor, ve kterém Toffa všem oznamuje, že nádor se vrátil a že neví, zda se uzdraví. Je to rozhovor, ve kterém vidíme jinou Naďu, sebevědomou pod vlivem kortikoidů, sužovanou bolestí, ale s očima plnýma nezvyklého světla. Rozhovor bude krátký, ale bude ho opakovat ustavičně: »Věřím v Boha a myslím si, že není krutý«. Proč, to vysvětlí publiku s důvěrou: »On nás podněcuje, aby nám dal učit se, aby nás napravil, abychom patřili k lepším osobám. Chce nás vidět šťastné! Je třeba se naučit životu. Pán se staví do čela a vyzývá nás, abychom mohli odolávat, toto je moje výzva. Já jsem se na začátku stále ptala : Proč právě já? Řekněme si to otevřeně: Rakovinu nikdo nechce, a když přijde, je špatná zpráva. (...) A proto jsem si řekla: A proč ne já? Opravdu , proč ne já? Je mnoho dětí , které umírají v první den svého života … to je moje bolest, kterou musím snášet. To je můj ranec, Pán mi dal tuto výzvu a já vám ji celou předávám. Bojuji. Chce to měsíce, není to snadné, samozřejmě, že jsem plakala, zpěčovala jsem se. Mnoho jsem trpěla, potřebovala jsem na to mnoho času, abych mohla přetvořit tuto mou otázku (…) Byly to měsíce bolesti, introspekce, utrpení, ale nesmíme nikdy povolit, nikdy! Protože nejsme sami! (…) To chci opravdu říct všem osobám, které trpí: Nejste sami! Nejsme sami!«
Zdá se to neuvěřitelné, je to táž Naďa, která před několika měsíci pod stejnými reflektory a na stejné kamery tvrdila, že nevěří v Boha, ale v nějaký širší pojem, a že se neoddává nábožné modlitbě, ale svým myšlenkám.
A přece právě v oné situaci se něco přihodilo: moderátorka vyprávěla, že během té nejprvnější operace jeden drahý přátel se k ní přiblížil a šeptal jí do ucha Ave Maria a Otče náš, svěřoval ji Andělu Strážci a všem Svatým. Ona pak opakovala ve svém srdci ony modlitby. V onom úděsném okamžiku byla Nadina bolest teprve na začátku, ale lásce to postačilo, aby začala dláždit cesty a začala připravovat ono srdce na Svůj příchod. Přesto, že to bude pro tento svět tak skandální, je třeba říkat, že rakovina může být darem, ale ještě větším darem je věřit v Boha, který se vtělil právě proto, aby mohl vstupovat do těch nejbolestnějších ran našeho neduhu a do hloubi nás uzdravit. A Boží láska to dělá všechno proto, aby si získala naše srdce, a protože touží všem darovat spásu.
S přáním, abychom Ho přijímali stále více,
Požehnané Ježíšovo Narození, drahá Naďo!
Constanza Signorelli Nouva Bussola Quotidiana
Nadia Toffa (*1979) v současné době moderátorka televizní série Le Lene, která se zabývá choulostivými případy, jako jsou riskantní atomové pokusy v Gran Sasso, mafiánské nelegální nakládání s odpady, lékárenské podvody a pod.
