Světci a mystici k Vánocům
»Celý svět, Pane, žízní po dni tvého narození; tento den obsahuje v sobě budoucí staletí, je jeden a je mnohanásobný. Ať je tedy i letos podobný tobě a snese nebe na zemi «.
Tak vyjadřuje svou touhu po Vánocích Efrém Syrský, básník IV. století.
»Ježíš je položen do jeslí, krmelce soumarů, kterými jsme my«, píše pěvec touhy po Bohu sv. Augustin, který uzavírá svou rozpravu o vtělení Slova připomínkou hlubokého významu: »Vy jste cena Pánova vtělení«.
V zamyšlení na paradoxem Boha, který se stal člověkem, se také sv. Ambrož projevuje jako velký lyrik Jezulátka, které se chce stát pacholátkem, chce se stát dítětem, aby ty ses mohl stát dokonalým člověkem; »byl zavinutý do několika plének, aby tys byl vyňat z osidel smrti; ležel v jeslích, aby tě umístil na oltářích, sestoupil na zem, aby tě pozvedl ke hvězdám; nenašel místo v hostinci, abys mohl mít svou vlast v nebi. Z bohatého se stal pro vás chudým, abyste se pro jeho chudobu stali bohatými. Tato chudoba je tedy moje bohatství, tato Pánova slabost je moje síla. Pro sebe chtěl omezení a pro nás hojnost«.
To jsou některé z významných poetických meditací Otců, světců, mystiků a učitelů církve o obdivuhodném tajemství vtělení Slova, které shromáždil archeolog Marcello Stanzione v knize Vánoce v životě a spisech mystiků a světců: »Kéž každé Vánoce nás najdou vždy více podobné Jemu, který v tomto čase se stal maličkým dítětem z lásky k nám«, píše John Henry Newman – který konvertoval od anglikanismu ke katolické církvi v touze potvrdit ústřední význam skutečnosti Vtělení, aby připomněl lidské bytosti její důstojnost, když je pokoušena modloslužbou a materialistickými, pozitivistickými a imanentistickými ideologiemi.
Kromě nich je zde Luisa Piccaretta (1865-1947), mystička, která se sytí po mnoho let pouze Eucharistií a která ve svých viděních o Vánocích vypráví o jásotu světla nad betlémskou jeskyní: »Kdo může vypovědět krásu Děťátka v těchto šťastných chvílích, kdy rozsévá také zevně paprsky božství? Kdo může popsat krásu Matky, která byla pohlcena těmito božskými paprsky? A Josef se mi jevil jako by nebyl přítomen aktu zrození, ale jakoby v jiném koutě jeskyně byl celý ponořen do hlubokého tajemství; a co nevidí tělesným zrakem, vidí velmi dobře zrakem duše, protože byl uchvácen do vznešeného vytržení.«
Pozvání k radosti zaznívá ze slov kněze Guida Marii Confortiho (1865-1931): »Nechť se radují lidé v Pánu, jako se raduje země každé ráno, když vychází slunce a kdy je zbavena temnot. Vánoce jsou velké svítání našeho vysvobození«.
Byl o tom přesvědčen již ve svých 8 letech Giuseppe Moscati, svatý lékař, který v jednom listu rodičům píše: »Prosím Jezulátko, aby vás obdařilo pokojem, který slíbilo lidem dobré vůle, a vším ostatním dobrem v tomto i budoucím životě«.
V Blížících se Vánocích, jedné z trýznivých básní posledních dnů svého života, rosminián Clemente Rebora prosí pro sebe o nové „Vánoce“: »Chceš-li mě ještě na zemi, den po dni s Tvým utrpením, které přemáhá zlo, Pane Ježíši, dej mi své Vánoce, vnitřní oheň v lidském ledu«.
Duchovní dcera otce Pia, Lucia Ladanza vypravuje, že byla několikrát přítomna, když Ježíšek přicházel navštívit svatého řeholníka. »Viděla jsem, jak se v jeho náručí objevilo Jezulátko. Jeho tvář se proměnila, jeho oči hleděly na tuto postavu světla a jeho rty byly otevřené v úsměvu šťastného úžasu. Bratr z Pietrelciny toužil zvěstovat také věřícím zážitek Slova: »Nebeské Dítě mi dává slyšet také vaše srdce a všechny svaté city v této blažené noci, kdy bylo uloženo v chudičké stáji«.
Jak říká José Maria Escrivà: »Pospěš až do Betléma, přibliž se k Dítěti, kolébej je, pověz mu horoucí slova, přitiskni je ke svému srdci. Nemluvím o dětinskosti, mluvím o lásce! Láska se projevuje skutky: v nitru své duše ho můžeš objímat!«
Kéž je to přání všech lidí, kteří očekávají nové Vánoce ve svém životě.
Fabio Piemonte, Nova Bussola Quotidiana
