Ivo Císař Spadon, svatý český kněz na severu Itálie
Na těchto stránkách se vyskytlo a ještě vyskytne jméno Oto Císař Spadon. Je to jméno čekého kněze původem z Dobrušky, který celý svůj kněžský život prožil v Itálii jako profesor teologie, církevního práva a filozofie a hluboce zakusil těžké zvraty, jaké postihy katolickou církev po jejím osudném druhém vatikánském koncilu. 10 let před neméně ostudnými synodami o manželství a rodině vyslovil velmi jasně a fundovaně, co v současné zmatené polemice o základních teologických a morálních základech v této oblasti zcela schází. Seznámíme se s jeho životem z nekrologu, který pronesl po jeho úmrtí Giordano Brunettin, absolvent univrerzit v Terstu a Padově, profesor literatury a dějin v Udine a Pordenone.
»Don Ivo Císař Spadon byl svatý kněz.
Tímto konstatováním bychom mohli uzavřít jeho životopisný profil jakožto kněze, pro kterého kněžská kariéra končila Mší svatou.
Mým úmyslem je právě začít od onoho posledního bodu: že totiž cesta opravdového posvěcení života prochází často také pokořením, přezíráním a potlačováním kapacity a osobních ctností těch křesťanů, kteří intenzivně následují cestu Ježíše Krista, cestu Kříže. Právě v těchto našich dnech se tak děje s takovou frekvencí, že je třeba se nad tím vážně zamyslet.
Totéž se přihodilo Donu Císařovi, jehož vlastnosti a osobní ctnosti zůstaly ve skrytosti a dokonce v nepochopení ze strany představených, spolubratří i prostých věřících, takže kdo by posuzoval jeho život jen podle vnějšku, mohl by se domnívat, že byl promarněn.
Nicméně obdařen od Boha lidskými kvalitami, které tak výrazně převyšují průměr, měl Don Císař drahocenný dar víry a kněžského povolání už od útlého dětství, takže byl prozřetelnostně orientován ke službě teologii; Bůh však od něho žádal oběť zneuznání těchto kvalit a darů. A nejen to: Žádal od něho oběť kněžského stavu v procesu pozemského očišťování, pronásledování a urážek.
Že toto tvrzení není přehnané, dokládá krok za krokem životopis Dona Císaře, jako bychom chtěli současně ukázat naši otupělost a pohodlí nedělních katolíků, kteří nedokážou ocenit zúročené poklady Božích darů, takže to, co by se mohlo jevit jako plýtvání, je ve skutečnosti zisk.
Ivo Císař se narodil v Dobrušce v tehdejší Československé republice 29. 
prosince 1928 v dobře situované katolické rodině. Otec jako velký obchodník s látkami byl ve styku s podnikateli v celé Evropě a stále držel krok v technice i v produkci. V jeho domě vládla mezinárodní atmosféra, pěstovala se zde kultura, zvláště hudba. Matka byla velmi zbožná a dokázala rozpoznat duchovní sklony svého druhorozeného syna a přála jim s mateřskou sladkostí a rozumností.
Dobruška, kostel, sv. Václava
Bohužel komplikované těhotenství u Ivovy mladší sestry přivodilo předčasnou matčinu smrt.
Vzhledem k evidentnímu nadání byl syn poslán na klasická studia. Bylo to v tvrdých letech okupace Československa, v době bídy a násilí.
Mezitím se u studenta projevily další mimořádné vlohy, které před ním otevíraly také možnosti koncertní a skladatelské kariéry.
Po skončení války místo vytoužené svobody následoval v únoru 1948 komunistický puč. U mladého Císaře dozrálo mezitím kněžské povolání a byl pevně rozhodnut nastoupit do semináře, kde vyučoval prof. Josef Beran, povolaný později pro těžký kříž pražského arcibiskupa.
Atmosféra v zemi a znaky pronásledování však přivedly mladého muže k rozhodnutí využít poslední příležitosti; v prosinci 1948 odletěl do Říma. Již v červnu 1949 byl arcibiskup Beran uvězněn.
Ubytován v Nepomucenu pokračoval Don Ivo ve studiu, zatímco jeho rodina doma byla vystavena pronásledování.
Po dokončení semináře přijal Ivo Císař 5. července 1953 kněžské svěcení v chrámě Svatých Apoštolů. Primiční mši sv. slavil ve velké kapli Nepomucena následující neděli. Takřka současně byl jeho otec v komunistickém Československu uvězněn.
Před mladým knězem se rýsovaly tři možné kariéry: papežská diplomacie, sakrální hudba a teologie. Z důvodů svého zdravotního stavu rozhodl se novokněz pro teologii.
Promoval na Lateránské papežské univerzitě jako žák Pietra Parente, Peira Palazziniho a Ermenegilda Florida (všichni tři se stali později kardinály) a dalších. Ve své doktorské práci rozebíral dílo A. Hesnarda Morale sans péché. Výtah své doktorské práce publikoval pod titulem Hřích.
Za svou povinnost pokládal nadále následovat Ježíšův příkaz: Jděte a učte...
Aby mohl dále studovat, přijal místo kaplana ve friulském městě Spilimberg, kde se stal duchovním adoptivním synem vdovy paní Romany Spadon, jejíhož muže zastřelili partyzáni v roce 1944. Podporovala svého kněze také ekonomicky. Díky péči svých představených získal doktorát kanonického práva na Lateránské univerzitě. Seznámil se s osobnostmi koncilu a kardinál Fagilo ho pověřil výukou dogmatické teologie na semináři v Chieti, kde působil v letech 1965 až 1973. Současně získal doktorát filozofie na univerzitě Gabriela d´Annunzio.
V roce 1973 byl povolán na diecézní seminář Concordia v Pordenone. Diecézní biskup byl znepokojen morálním progresivismem a naukovými deviacemi, které v semináři zdomácněly. Nastalé období bylo pro Dona Císaře všechno jen ne šťastné. Zbloudilé pokoncilní aggiornamento bylo spojeno s pronásledováním a pomlouváním těch, kteří tento kurs nesdíleli. Situace v semináři byla katastrofální. Zbožnost spíše teatrální, kněžský duch zcela vymizel. Nový profesor se stal terčem útoků svých kolegů, které dráždil především tím, že nedokázali odpovídat na jeho hluboce fundované objektivní argumenty. Označovali ho za rigidního zastánce „římské teologické školy“. P. Císař snášel s pokorou všechno ponižování. Mezitím zemřela jeho adoptivní matka a český kněz se stal v cizině osamělým exulantem.
Tajemným působením P. Pia z Pietrelciny poznal Don Císař Giannu Biason, duchovní dceru stigmatizovaného kapucína, která projevila touhu pečovat o některého kněze. Byla to vzácná Boží pomoc.
Vyučoval nejdříve církevní právo na Institutu náboženských věd v Portoguaro (1986 – 1987), a pak filozofii na Institutu Dona Boska v Pordenone. V duchu poslušnosti šel „ucpat díru“ ve farnosti Istrago na tři měsíce, které se protáhly na celých pět let (1985-1991). Úřad faráře vyžadoval spíše „lidský přístup“ a onu shovívavost ke hříchu, kterou pokládal P. Císař za neslučitelnou se stavem kněze a křesťana. Názorně mu prezentovali toto křesťanství někteří farníci, kteří žili, „jakoby Boha nebylo“, a ospravedlňovali hřích sociální nespravedlností. Na stížnost, že ho kurie nechává ve funkci faráře, stal se roku 1991 soudcem regionálního církevního soudu pro Triveneto.
Přeložil do češtiny antologii spisů sv. Františka Saleského a jeden spis Marka z Aviana. Pro své okolí platil za duchovního, kterému ujel vlak církevního úspěchu představovaný progresivismem a klerikalismem.
Jeho vysoká inteligence spolu s hlubokým sepětím s kněžským a teologickým povoláním mu nedovolily přizpůsobit se a podvolit momentálním teologickým módám, které zajišťovaly mnoha církevním představitelům falešný potlesk světa za evidentní vykolejení z tisícileté církevní tradice a ospravedlňování aggiornamenta za každou cenu.
V duchu toho, co vždy učil a praktikoval, připravil se v posledních letech svého života obhajovat Pravdu, která neuznává módu doby, ale zná novou módu jen jako účinnější způsoby, jak přivádět duše k pravému Bohu. Postihla ho nejvulgárnější nedorozumění, ponižování, byl obviňován z konzervatismu, z neústupnosti, dokonce z neschopnosti vyučovat a z lefebrianismu.
Ale stačilo poznat ho trochu zblízka, aby byla oceněna jeho kněžská důstojnost a vůle v následování Ježíše Krista, jeho touha být dokonalý, jako je dokonalý nebeský Otec.
Byl uchvácen kněžskou důstojností, která převyšuje jakoukoliv jinou lidskou důstojnost, jakoukoliv moc a konvenci, protože kněz jedná in persona Christi a má nést svátostné slovo a milost všem lidem opportune et importune, nedbat překážek ani strachu, neboť jde o nejvznešenější dílo uskutečňování spásy.
Stačí připomenout jeho přesné výtky na adresu ženského oblékání, především v Božím domě, na zanedbávání úcty k eucharistickému Ježíši, a jeho hluboce odůvodněné odmítání podávání na ruku.
Vnitřním procesem, který vycházel z teologických principů a z konstatování úpadku vlny pokoncilního aggiornamenta, dospěl Don Císař zpět k „tridentské mši“.
Když mu byla nabídnuta funkce biskupského delegáta pro celebrování tradiční liturgie u Nejsvětější Trojice v Portlande na konci roku 1999, prohlásil, že právě v těchto měsících pociťoval silnou touhu po slavení oné Mše svaté všech dob a že požadavek kurie pokládá za zvláštní znamení a odpověď shůry.
Don Císař se věnoval jak obvykle nejen četným celebracím, na které byl zván, ale podporoval „tradiční mši“ také tím, že šířil v mnoha spisech důvody a nutnost objevit znovu tento ritus a slavit ho bez jakýchkoliv omezení. Odmítal jasnými teologickými a kanonickým argumenty radikální námitky zastánců nového ritu, tak často hanebně a skandálně zneužívaného, a korektně interpretoval nauku Svatého otce.
Vždy veden potřebou dát své hřivny Bohu pro jeho větší slávu a pro dobro církve, přijal 2002 břemeno výkladu dogmatické teologie a kanonického práva na Institutu Krista Krále a Nejvyššího Velekněze v Griciglianu.
Byla to pro něho velká námaha, ale také velká útěcha, když mohl pracovat pro mladé lidi, kteří byli připraveni odpovědět na kněžské povolání bez kompromisů a zasvětit svůj život slavení Mše svaté v její plné důstojnosti, a to v autentickém duchu katolických teologických pravd.
V poslední době ho tížila starost, aby ho stáří nepřivedlo k neschopnosti, která by ztížila jeho kněžskou službu a aby nebyl současně druhým na obtíž. Pán ho však povolal k sobě náhle, a to ve chvíli krátce před tím, než mohl začít svou večerní Mši svatou.«
Pohřební obřad v Institutu Krista Krále v Gricilianu
Giordano Brunettin
