Guido Maria Conforti
Giovanni Cubedu
I když se nemohl hnout z místa
I když ze zdravotních důvodů nemohl podnikat žádné cesty, založil a vedl xaveriánské misionáře. Pak se stal uznávaným arcibiskupem v „rudé“ oblasti Emilia. Vydával Božímu lidu svědectví prosté víry. O životě blahoslaveného Guida Maria Confortiho.
Po pozitivním zjištění medicínské a teologické rady uznala Kongregace pro svatořečení tento zázrak 5. dubna 1995. 17. března 1996 zařadil papež Guida Maria Confortiho mezi blahoslavené.
„Díval jsem se na něho a on se díval na mne“
Guido Maria Conforti se narodil 30. března 1865 v Ravadese blízko Parmy. Jeho matka Antonie Adorniová byla velice zbožná žena. Jeho otec naopak nikoliv a byl dokonce postižen několika církevními tresty. Skupoval nějaké pozemky, které byly svého času vyvlastněny cisterciákům a benediktinům, aby s nimi obchodoval.
První příznaky povolání pocítil Conforti, jak sám rád vyprávěl, když se jednou cestou do školy školských bratří modlil před křížem v malém kostele zasvěceném Panně Marii Královně míru. „Díval jsem se na něho a on se díval na mne. Bylo mi, jako by mi chtěl říct mnoho věcí.“
Po skončení základní školní docházky prosil o přijetí do semináře. Dostal povolení teprve tehdy, když zlomil odpor svého otce, který ho předurčil pro správu rodinného majetku na venkově.
Dnešní generální představený xaveriánů Pater František Marini vypravuje: „V době svých seminárních studií se setkal s vyprávěním o životě v misiích. Četl o misiích v Asii, o svatém Františku Xaverském, apoštolu daleké Indie. Tyto příklady zapálily v jeho srdci touhu po dobrodružství. Guido vzal pero a inkoust a napsal generálu jezuitů dopis, ve kterém žádal o přijetí do řádu. Ale bez ostychu, tak jak byl, si kladl podmínku: »Musíte mě poslat do misií!« Nato dostal jezuitskou odpověď, že musí nejdříve myslet na to, aby byl dobrým jezuitou, a pak teprve na to, aby se stal dobrým misionářem. Nato napsal salesiánům a přiložil malý »dárek jako úplatek«, ale dostal téměř stejnou odpověď.“
Vlastním důvodem odmítnutí však byla tělesná slabost mladého Guida, kterou trpěl po celý svůj život. Ze stejného důvodu se posunulo jeho kněžské svěcení o jeden rok. Byl vysvěcen až v roce 1888. Přesto vkládal rektor semináře a pozdější milánský kardinál Andrea Ferrari mnoho nadějí do tohoto pilného parmského studenta a seminaristy a jmenoval ho ještě před kněžským svěcením vicerektorem semináře. Na Ferrariho horlivost odpovídal Conforti, který viděl v budoucím kardinálovi svého duchovního otce, stejnou horlivostí. Oba zanechali z této doby více než stovku vzájemných dopisů.
Svým vzděláním, které se opíralo o to, co Církev tehdy žádala od kněží, a svou přirozenou zdrženlivostí získal si Conforti sympatie také od „tvrdého“ parmského biskupa Františka Maganiho, který ho v roce 1895 jmenoval svým generálním vikářem. Zde se svými vlastnostmi osvědčil jako cenný prostředník v četných sporech mezi Maganim a místní církví, které vedly dokonce k soudním procesům.
Seminaristé biskupa
Confortiho
Po zralé úvaze založil Conforti 1865 v Emilii seminář pro zámořské misie. Radil se při tom s tehdejším prefektem Kongregace pro šíření víry Měčislavem Ledochowským a s parmským biskupem a oba ho v jeho záměru podporovali. Za rodinné peníze a nějaké dary koupil malý dům v blízkosti diecézního semináře a 3. prosince ve výroční den smrti sv. Františka Xaverského byl tento institut vysvěcen. Skupinka mladíků tvořila počátek díla. Pater Marini v této souvislosti vypráví: „Ti první, kteří šli za ním, byli někteří studenti střední školy, kteří chtěli být s Confortim, ať už měli touhu jít do misií nebo ne.“
V péči o čekatele mu stál po boku mladý kněz jménem P. Caio Rastelli. Jak sám Conforti řekl, „byl to člověk velice rozhodný, (…) plný opravdové pokory, takže byl u všech, s nimiž přišel do styku, ve velké oblibě.“ On a jáhen Odoardo Manini byli prvními, kteří z institutu odešli do misií. Dali se do služeb františkánské misie v oblasti severního Šanxi v Číně. Píše se rok 1899. Rastelli napsal z misií do Parmy: „Jsem zde nesmírně šťastný a blízko nebi. (…) Vždy když tu člověk plní své povinnosti, modlí se Otčenáš, střelné modlitby a hodinky, rozjímá a slaví památky, cítí se jako v náručí božské Matky, která nás miluje, i když denně hřešíme. (…) Srdce je ihned naplněno tak čistou radostí, že už v něm není nic, co tam kdysi bylo: věčný led a kamení, které nedokázaly změkčit ani osmidenní exercicie.“
„Tento misijní počátek s Rastellim a Maninim byl velice slibný, ale brzy ho zastínilo neštěstí,“ vysvětluje P. Marini. „Boxerské povstání (tak se nazývá jedno násilné čínské xenofobní hnutí) otřáslo Čínou. Rastelli musel brzy uprchnout. Byl pronásledován a na jeho hlavu byla vypsána odměna. Námahy a strádání ho připravily v roce 1901 o život. Ale misijní úsilí neskončilo. Každý rok přicházeli xaveriáni do Číny.“
Ravenna – italská Čína
Jméno Conforti šlo mezitím v Římě od úst k ústům a došlo k rozhodnutí jmenovat ho v Emilii biskupem. R. 1902 ho Svatý stolec jmenoval arcibiskupem v Ravenně. Lev XIII. si ho chtěl podržet v Itálii. Myslel na nevěřící v „rudé“ Emilii a řekl s nádechem ironie: „Dověděl jsem se, že byste chtěl vyrazit do Číny. Ravenna je italská Čína.“ Ale Conforti zůstal v Ravenně jen dva roky, protože nemoc ho odsoudila k nečinnosti a přiměla ho, aby podal Piu X. svou demisi. Je rok 1904. Conforti se vrátil do Parmy, na místo, které mu leželo na srdci. Když se jeho zdravotní stav zlepšil, svěřil mu Pius X. vedení diecéze Parma. I když chtěl žít raději se svými misionáři, podřídil se přání Svatého otce.
V obraně vlasti
Jako biskup trval Conforti na tom, „aby věřící dobře znali ABC víry, přijímali svátosti a učili se zpaměti krátký katechismus katolické víry Pia X. jako obranu proti modernismu,“ říká P. Marini. „Na druhé straně byl otevřený vůči těm, kteří stáli mimo Církev. To mu získalo v době velké antiklerikální polemiky všeobecné uznání. V Parmě stejně jako v Ravenně byly noviny plné polemik proti kněžím a těm, kteří si »plní své břicho«. Toto uznání ještě vzrostlo v průběhu první světové války. Conforti byl vlastenec. Po porážce u Caporetta vyzýval v modlitbě k obraně vlasti, aby nebyla obsazena cizími mocnostmi. Díky jeho zručnosti se podařilo uchránit Parmu od masakru. Když vůdce strany Italo Balbo v odporu proti vznikajícímu fašismu chtěl obsadit město a vyhnat všechny socialisty, zasáhl Conforti osobně a Balbo příští den odtáhl.“
Pánovo dílo a pronásledování
V roce 1911 předala „Propaganda Fide“ xaveriánům jejich vlastní misijní území v čínské provincii západního Honanu a odvolala z části území misionáře P. Paola Monny z Milána. Rozhodná práce xaveriánů si získala uznání, když byl xaveriánský kněz Luigi Calza jmenován 1912 apoštolským vikářem této oblasti.
„Jednalo se přitom zcela jasně o prvotní evangelizaci,“ říká P. Marini. „Po patnáctileté činnosti bylo pokřtěno mnoho domorodců a vděčnost k Pánovu dílu rostla s počtem křesťanů. Křesťany se stávali lidé tím, že přicházeli do styku s xaveriány při společné práci ve školách a v nemocnicích.“
P. Franco Teodori, starý xaverián a oficiální životopisec blahoslaveného (znal ho osobně a zažil také misie v Číně), vypráví o oněch letech: „Na jedné straně čínští křesťané uznávali, že bez francouzské pomoci mohli jen těžko přežít. Neboť Francie, která udržovala diplomatické styky s Čínou i jménem Svatého stolce, podporovala misionáře a zasazovala se o dobrý životní status všech řeholníků. Ale mísily se tu náboženské a diplomatické zájmy a to vedlo k názoru, že hlavou Církve je francouzský prezident. Pracovali jsme tak až do převzetí moci komunisty v roce 1949. V květnu 1954 byl poslední xaverián, biskup Assuero Bassi, propuštěn z vězení a vyhnán ze země. Bassi byl uvězněn několikrát, i když měl přátele i mezi komunisty, kteří vyslovovali politování, že dochází k pronásledování, a věděli, že policie vykonstruovala důkazy pro zatčení. Vzpomínám si, jak jeden vězeňský dozorce k nám přišel ve vězení a informoval nás o důkazním materiálu, který policie zpracovala a který si celý vytřepala z rukávu. »No dobrá,« řekl jsem, »možná že nevíte, že biskup Bassi i já jsme byli v inkriminované době v koncentračním táboře.« Materiál proti nám byl k ničemu a museli si »najít« nové důkazy.“
Conforti neukládal svým misionářům žádnou „misijní metodu“, už také proto, že sám neměl žádnou bezprostřední misijní zkušenost. V roce 1928 navštívil poprvé a naposled čínskou misii, při čemž musel protrpět zdravotní potíže a nepříjemnost lodní cesty druhou třídou. Ze setkání s čínským národem se však vrátil posilněný: „Viděl jsem kvetoucí pole,“ řekl svým seminaristům po návratu na parmský institut. „To říkám vám všem pro útěchu. A přeji si z celého srdce, abyste se stali velkodušnými apoštoly pro šíření Kristova království.“
Pro tyto apoštoly neváhal vzít na sebe jakoukoliv námahu, aby si vyprosil almužny a dary. „Kdybyste věděli, kolik tváří jsem musel nasadit a kolik jsem musel snést pokoření,“ napsal biskupovi Calzovi v Honanu. A nic ho nemohlo více odměnit, než těch několik misijních kněží, pro které byly misie důležitější než všechno ostatní.
Jsme v Kristu
Po této návštěvě se opět ujal biskupské práce v Parmě. Navzdory věku a nemocím pokračoval v pastoračních návštěvách. Pátou z nich, kterou podnikl na podzim 1931, již nedokončil. Zemřel 5. listopadu v biskupském domě v Parmě v kruhu svého kléru a svých příbuzných. V aktech o blahořečení čteme výpověď P. Teodoriho, který si pečlivě uchoval v paměti poslední okamžiky života Confortiho: Nejdříve přečetli Confortimu vyznání víry. Když je vyslechl, řekl v očekávání své smrti: „Tuto víru jsem chtěl vždy hlásat ve jménu a plné moci Ježíše Krista. Řekl bych, že byla vždy měřítkem pro mé jednání, kdybych si nebyl vědom své hluboké bídy a velké slabosti. (…) Prosím vás každopádně o odpuštění, že jsem neudělal vše, co jsem mohl; prosím vás o odpuštění za vše, co v mém životě odporovalo učení mé víry, víry apoštolů, víry Církve. (…) Můj lide, moje diecéze, (pláče) dříve než vás opustím, žehnám vám všem a prosím Pána, aby vám požehnal. (…) Chraňte můj lid a můj klérus před bludem a nevěrou (říkal stále tišším hlasem), prosím o odpuštění. (…)“ Po přijetí svatých svátostí opakoval slova svatého Pavla: Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.
Confortiho působení přinášelo plody i po jeho smrti. R. 1945 vznikla v Parmě misijní společnost Panny Marie, kongregace, která patří ke xaveriánům a čítá asi dvě stě misijních sester. Po vyhnání z Číny založili xaveriáni misie v Asii (Bangladéš, Tchai-wan, Filipíny, Japonsko Indonésie), v Africe (Burundi, Kamerun, Sierra Leone, Zaire), v Americe (Brazílie, Kolumbie, Mexiko, Spojené státy) a v Evropě (Španělsko, Velká Británie, Itálie). Xaveriáni mají dnes asi jeden tisíc členů.
