Don Giovanni Calabria
Don Giovanni Calabria se narodil ve Veroně v říjnu 1873 ve velmi chudé rodině. Smrt otce ho přinutila, aby přerušil základní vzdělání a pracoval již jako chlapec v různých obchodech, ale i za těchto okolností každé ráno se účastnil mše svaté u sv. Vavřince . Farář don Lorenzo Scapini vytušil u chlapce kněžské povolání a ve spolupráci s několika kněžími mu připravil zrychlený kurs střední školy. Po zkoušce v roce 1892 byl přijat do lycea u biskupského semináře nejdříve jako externista. Ve studiu nevynikal, také proto že málo jedl a co mohl věnoval matce.
Don Giovanni Calabria
Po dvou letech musel přerušit studium kvůli vojenské službě, kterou vykonal jako sanitář ve vojenské nemocnici a byl pro všechny důstojníky i kamarády učitelem starostlivé lásky k nemocným, zvláště k těm, kteří měli syfilis tyfus. K jejich ošetřování se dobrovolně přihlásil a sám se nakazil tyfem. Nazval později tyto dva roky „nejkrásnějším obdobím svého života“. V té době měl to štěstí, že se setkal s bosým karmelitánem P. Natale od Ježíše, který v něm rozpoznal „vyvoleného, kterého si Pán povolal se zvláštním zalíbením“, aby založil „instituci velmi potřebnou pro tuto dobu“.
Po vojenské službě se vrátil ke studiu. 10 srpna 1897 oblékl kleriku a v listopadu za jedné velmi chladné noci při návratu z návštěvy v nemocnici našel u svých dveří dítě, které uteklo z potulného tábora. Ptal se chlapce: „Co tu děláš?“ - „Bili mě. Pořád mě bijí,. Chtějí, abych jim nosil vyžebrané peníze. Utekl jsem“. Vzal ho domů. S maminkou ho umyl a nasytili. Ptal se dona Natale, co s ním má udělat. „Nechej ho u sebe a pros Pána, aby ti dal znamení“ . Za několik dní jeden bohatý Žid, který znal Giovanni Calabriu, mu poslal peníze na vydržování chlapce. Později byl hoch předán do domova Cottolengo, kde byl pokřtěn. Podobně se zachoval k jinému chlapci, který byl protestant, dal ho ve ve třinácti letech pokřtít a poslal ho k stimatinům, kde se pak stal řeholníkem. To Calabria ještě nevěděl, že to je jen první krok velkého díla. Další rok založil ve spolupráci s dvěma kleriky a s pomocí markýze Alexandra de Liscy a hraběte Františka Pereze „Zbožné sdružení na pomoc chudým nemocným“. Hrabě se později stal členem jeho kongregace jako laik. 11. srpna 1901 přijal Giovanni Calabria kněžské svěcení, i když někteří představení viděli v jeho školní přípravě mezery. Biskup však prohlásil. „Připustili jsme ke svěcení mnoho vzdělaných kleriků. Připusťme také jednoho zbožného.“
František Perez
Po svém svěcení strávil dva měsíce u rodiny a pak byl jmenován kaplanem v městské farnosti sv. Štěpána. Zde se v velkou horlivostí věnoval službám lásky se zvláštní pozorností ke kominíkům, kteří přicházeli do města z celého okolí, a k opuštěným chlapcům, z nichž některé přijal do domu ve Vicolo Fontanelle, kam se s maminkou přestěhoval. Pro jeho ochotu pomáhat potřebným nejrůznějšího druhu byl nazýván „univerzálním farářem“.
V roce 1907 byl ustanoven kaplanem u chrámu sv. Benedikta al Monte v centru města. Jako kaplan dostal ta úkol zpovídat mládež. V této duchovní službě se tak osvědčil, že když se to dověděl kardinál Bacillieri, svěřil mu delikátní úkol zpovídat seminaristy.
Středem jeho zbožnosti byla Nejsvětější Svátost a hned po ní dětinná úcta k Panně Marii. „Ani jeden den jsem nevynechal modlitbu svatého růžence“. Pod osvíceným vedením P. Natale od Ježíše založil své nejvýznamnější dílo, které nazval „Dům dobrých dětí“. Když lidé viděli jeho péči o opuštěné, sami mu nosili ovoce a potraviny. Když se ho ptali, kde své chovance uloží, odpověděl: Když Pán pošle chlapce, pošle hned i lůžko. A Pán mu pak poslal dokonce dům. Jeho cílem bylo, aby trvalým způsobem pomáhal opuštěných chlapcům, jejichž počet rychle rostl, takže bylo nutné ho přemístit nejdříve do Case Rotte a pak na ulice San Zeno al Monte do domu, který mu velkodušně věnoval hrabě Perez. Připojili se k němu záhy laici, kteří se chtěli podílet jeho charitativní službě opuštěné mládeži, pro jejichž výchovu využívali preventivní systém Dona Bosca. Když biskup viděl, jak jeho dílo prosperuje, uvolnil ho z kaplanské služby i z jiné diecézní činnosti. Nechybělo ovšem překážek ze strany kléru, kterému se nelíbilo, že dům žije ze dne na den, bez kapitálu a bez dobročinných sbírek. Ale don Calabria plně důvěřoval v Boží Prozřetelnost, která se postarala, že mu nikdy nic potřebného nechybělo. Ne náhodou dal své kongregaci název „Chudí služebníci Prozřetelnosti“. Nešlo mu o to dělat velká charitativní díla, ale „probouzet v křesťanech víru a důvěru v nebeského Otce. V prvních Pravidlech pro svou kongregaci napsal: „Přijímat zdarma opuštěné děti, abychom ukázali současnému světu, tak nevěřícímu, že Bůh existuje a stará se o své tvory.“
Don Natale a Don Calabria
V roce 1920 zažilo jeho dílo překvapující rozvoj a rozšířilo se do Vicenzy a Este, ke svatyni Panny Marie di Campagna a do Verony na Colle di Nazareth. Pro své chlapce zřizoval dílny, kde se mohli vyučit řemeslu jako tiskaři, stolaři, kováři a obuvníci. Don Giovanni přitom nezanedbával apoštolát mezi nemocnými. V jeho tiskárně se tiskl měsíčník, kde zveřejňoval pravidelně „Dopisy nemocným bratřím“.
Postupně se k dílu připojilo několik žen dobrovolnic, mezi nimi hraběnka Lavinia Perezová, které přiložily ruku k dílu v kuchyni a v krejčovské dílně. V roce 1911 složily některé z nich soukromé sliby do rukou Dona Calabrii a vytvořily tak první jádro kongregace, která nese od roku 1952 název „Chudé služebnice Boží Prozřetelnosti“.
Stížnosti kléru u Kongregace pro řeholníky vyvolaly apoštolskou vizitaci, která trvala od března 1935 až do roku 1947 a způsobila světci mnoho utrpení. Benediktinský opat Emanuel Caronti, který vizitaci celou dobu vedl, prohlásil: „Chování služebníka Božího během návštěv bylo obzvláště vzorné a pro všechny poučné. Spatřoval ve vizitátorovi Božího anděla a osobu papeže a tohoto ducha poslušnosti vléval všem“. Mezitím se služebníci a služebnice Prozřetelnosti stále rozrůstali a zakládali nové domy v Římě a ve Veroně. P. Natale věnoval donu Calabriovi část rodinného dědictví a postoupil mu velké sumy, které mu věnovali různí dobrodinci. Vydržoval tak „Dům dobrých dětí“.
Řemeslnické dílny
V září 1938 obdržel don Calabria darem starobylé opatství u Lago di Garda a vytvořil z něho středisko pro kněze obtížené těžkostmi a stářím. S jejich spoluprací založil Laus perennis sacerdotalis - (Trvalá kněžská chvála), modlitby a pokání na odčinění hříchů celého světa. Do domova kněží přijal i pravoslavného rumunského metropolitu v exilu Visariona Puiu. Řekl při té příležitosti spisovateli Dominiku Mondronemu: „Toto je hodina Ježíšova. Prožíváme velký zlom, je třeba, aby si toho všichni byli vědomi, zvláště ti, kteří mají za úkol vést druhé. Musíme se modlit k Otci, aby jim Duch Svatý udělil zvláštní světlo“
Od té doby až do své smrti se i přes svou velkou touhu po skrytosti stal nejvyhledávanější osobu a rádcem: církevní i civilní osobnosti, kněží i řeholníci u něho nacházeli orientaci a rady pro svou životní cestu. Aby získal kněze, řeholníky i laiky pro dílo duchovní obnovy, začal psát do mnoha časopisů a jeho knihy doznaly velkého rozšíření. Zvláště dvě z nich, Apoštolská životní forma (1947) a „Proč na svět nesestupuje noc“ (1950),, obsahují myšlenky, které byly předmětem II. vatikánského koncilu. Obracel pozornost k laikům, které vedl k apoštolátu v díle „Rodina externích bratří“, aby i v rodinách a ve svém povolání žili podle ducha jeho kongregace.
Utrpení své poslední nemoci obětoval za své dílo a za Církev. Kardinál Schuster o něm napsal: „Don Giovanni Calabria svým životem spisy a prozřetelnostními díly, svou pomocí chudým zazářil v Církvi jako jasná pochodeň“.
Don Calabria zemřel ve Veroně 4. prosince 1954. Jeho dvě kongregace se rozšířily do Latinské Ameriky a Afriky. V roce 1988 byl prohlášen za blahoslaveného a 18. dubna 1999 byl zapsán do seznamu svatých.
Familia Cristiana
P. Natale věnoval donu Calabriovi část rodinného dědictví a postoupil mu velké sumy, které mu věnovali různí dobrodinci. Vydržoval tak „Dům dobrých dětí“.
