Carlo Acutis, blahoslaverný, který učí jak žít jako originál
Svatost je vždy originální. Neexistuje žádný svatý podobný jinému, žádná fotokopie, protože každý z nich je pozván Bohem, aby si uvědomil svou vlastní originalitu v Synu. Blahoslaveý Karel Acutis to pochopil a svědčí o tom svým mladým životem stráveným zcela v lásce ke Kristu a k bližímu.
Rok po jeho beatifikaci, která se konala loni 10. října (12. října je připadá jeho liturgická památka). V knize Originály, nebo fotokopie(ESD 2021, s. 216) se P. Giorgio Carbone se vrací k životu mladého muže, který vyrůstal v Miláně, a dává hlas jeho slovům a četným svědkům, kteří ho znali a byli vyslechnuti během vyšetřování zahájeného arcibiskupem milánské diecéze.
Otec Carbone se setkal s Carlem u příležitosti "Festa del Timone" 27. května 2006, když svědčil o radosti z toho, že "byl schopen mluvit o aktivní a skutečné přítomnosti Ježíše v Eucharistii" během tohoto dne prostřednictvím velmi dobře zdokumentované výstavy o eucharistických zázracích. Výstava osobně řízená tímto "kreativním a brilantním chlapcem", který "věděl, jak používat nové komunikační techniky k předávání evangelia, ke sdělování krásy a hodnot".
Aby nezemřel jako fotokopie sledující módu své doby, "Carlo dobře pochopil a mnohokrát jsme o tom mluvili, že člověk vždy riskuje, že zbloudí, že se vzdálí od cesty vyznačené Ježíšem pro každého z nás. Měl před očima mnoho příkladů toho, jak člověk může snadno zbloudit a trávit dny daleko od Pána. Pevně věřil: aby nezemřel jako fotokopie, je důležité uchýlit se ke svátostem," vzpomíná jeho matka Antonia Salzano.
"Ne já, ale Bůh", často opakuje a nabádá nás, abychom hledali "ne sebelásku, ale slávu Boží", aby "Bůh mě mohl učinit svatým". Navzdory svému mladému věku Carlo postupně dozrál k pevnému přesvědčení, že chce žít pro Krista v jednoduchosti každodenního života. Proto svému znuděnému příteli důrazně opakuje, že "život je dar příliš drahocenný a musíme si vážit každého jeho okamžiku". Samozřejmě dobře ví, že jsme "všichni pozváni, abychom šli na Golgotu a vzali si svůj kříž" a zároveň, že "život bude opravdu krásný pouze tehdy, pokud dospěje k lásce k Bohu nad všechno a k našemu bližnímu jako k sobě, a že k tomu potřebujeme pomoc Boží, která je nám dána skrze svátosti, zvláště eucharistii". Proto přiznává jednoduše: "Tu a tam přicházím vyprávět své věci Ježíši".
Karlova víra je zakořeněna v lásce k Eucharistii, definované jako "moje cesta do nebe", "lék duše par excellence", "srdce Kristovo", což ho nutí upřednostňovat každodenní mši svatou před tolika nadbytečnými věcmi, s vědomím, že "Blahoslavená svátost nefunguje plně a jednou provždy. Její opakování je jedním z hlavních účinků. Sedmkrát týdně sytí více než sedmkrát za sebou." Karel chce "být vždy spojen s Ježíšem". Proto, když se připravuje na jeho přijetí ve Svatém přijímání, aby "zvýšil schopnost milovat", říká mu: "Ježíši, posaď se, udělej si pohodlí, jako bys byl u sebe doma"." Stejně jako Jan jsme všichni povoláni být milovaní učedníci, sjednocení s jeho eucharistickým Srdcem," opakuje svým rodičům. A prosí Otce: "Dej nám dnes také každodenní eucharistii".
"Maria je jediná žena mého života" vyjadřuje Karel svou oddanost Panně Marii, které se zasvěcuje tím, že se připojí ke Společnosti Marie Odčinitelky. Mladý muž svědčí o tomto poutu se svou Matkou a Synem od útlého věku, když hrdě nosí medailku, kterou mu dala jeho prababička u příležitosti jeho křtu; na jedné straně zobrazuje Svaté Srdce Ježíšovo a na druhé Pannu, a radostně potvrzuje: "Takže Ježíše a Pannu Marii budu mít vždy blízko svého srdce".
Stejně jako jeho víra je i jeho láska pokorná. Carlo dává svačinu svým spolužákům a omlouvá jejich mlsnost a říká: "Dnes jsem neměl hlad". Stejně tak jeho kamarádka Vanessa vzpomíná: "Když jsme spolu šli na procházku a on měl u sebe kapesné, když viděl nějaké chudé lidi, dal jim peníze, aniž by si něco nechal pro sebe. Také to udělal se svými hrami: dal mi jich spoustu, neměl žádné». Mladý středoškolský student, "počítačový vědec", se spojoval se svými spolužáky především proti potratům, "zabíjení nevinných" a na obranu cudnosti proti šíření pornografie a sebestřednosti.
Chápe pravé tajemství, že je šťastný již zde na Zemi s ohledem na nebe: "Smutek je pohled obrácený k sobě a štěstí je pohled obrácený k Bohu". Výslovně to opakuje: "Má pravá láska je ta k Ježíši." Láska, která se stará o to, aby přispěla ke spasení duší a prosila za hříšníky. On sám žasne nad tím, že "pokud duše skutečně riskují zatracení, téměř nikdy nemluví o pekle".
"Pán mi dal budíček", je jeho myšlenka po diagnóze fulminantní leukémie. A s odzbrojujícím klidem, zatímco na jedné straně předčí bezprostřední smrt slovy: "Matko, odtud nevyjdu živý", na druhé straně myslí na lidi, kteří trpí více než on. Pro ně nabízí vše, co trpí: "Nabízím svůj život papeži, církvi, chci vynechat očistec a jít rovnou do nebe".
"Carlo se ve svém životě několikrát setkal s beránkem v jeho symbolice," poznamenává otec Carbone. Cukrář připravil křestní dort ve tvaru jehněte; jeho rodiče mu dali plyšového beránka a jednou mu beránek překřížil cestu, když byl s rodiči v autě. Stručně řečeno: "Kristus se ho zmocnil a Karel se nechal dobýt", což autor uzavírá: "Nyní je s Beránkem ve skutečném soužití, to znamená, že se podílí na svatbě Beránka obětovaného pro nás od stvoření světa".
Fabio Piemonte, Nuova Bussola Quotidiana
