Roberto Rivi
Otec mladého mučedníka
Jmenoval se Roberto Rivi a narodil se v San Valentinu (Reggio Emilia) 30. října 1903 jako první z mnoha sourozenců v rodině, v níž víra oživovala život a každodenní práci.
Vyrůstal ve škole své maminky Anny, ženy, která žila vzorným křesťanským životem, učil se každodenní modlitbě růžence k Panně Marii a každou neděli a později i častěji se setkával s Ježíšem v Eucharistii. Farář don Jemmi se záhy stal jeho duchovním vůdcem.
Po skončení základní školy zůstal Roberto doma a pracoval na poli. Vydával svědectví své křesťanské víry mezi spoluobčany. Byl ušlechtilý a čistý jako dávní šlechtici. Ve dvaceti letech nastoupil vojenskou službu daleko od svého domova. Byla to doba dlouhé a tvrdé služby, prožitá v obtížném prostředí, ale vždy ve věrnosti Ježíši, což stálo někdy nemalé oběti.
Vrátil se k rodině v polovině 20. let v období, kdy Církev vedl Pius XI., který se snažil organizovat mládež v katolické akci. Roberto se připojil k těmto mladým nadšeným katolíkům, kteří se inspirovali příkladem mexických mučedníků, kteří právě v oněch letech padali kulkami pronásledovatelů s voláním: „Ať žije Kristus Král!“
Když mu bylo čtyřiadvacet, potkal Albertínu a oženil se s ní s úmyslem založit rodinu, která by měla za svůj střed Ježíše jako Světlo, Lásku a Vůdce. Pak se mu narodili synové, kteří byli jeho velkou radostí. 7. ledna 1931 se narodil Ronaldo, který se mezi ostatními bratry hned jevil jako něco mimořádného. Byl velice živý, veselý, uměl každého pobavit. Již jako pětiletý ministroval donu Olintovi Marocchinimu a bylo zřejmé, že rád pobývá v kostele, aby se modlil a zpíval Pánu chvály.
Malý hrdina
Ronaldo neměl ještě sedm let, když 16. srpna 1938 na svátek P. Marie Karmelské přijal první svaté přijímání. Byl to pro něho velký svátek, pokorný, ale slavnostní. Ježíš se stal jeho důvěrným přítelem.
Ve škole pod vedením učitelky Klotildy Selmiové měl vždy dobré výsledky, neboť mu pomáhala jeho dobrá inteligence, učil se snadno a rád pomáhal svým spolužákům.
Byl velkodušný k chudým, které štědře obdarovával se slovy: „Láska nikoho neochudí. Každý chudák je pro mě Ježíš.“
Otec Roberto byl velice šťastný ze svého dítěte, právě takového syna si přál. 24. června 1940 přijal Rolando z rukou Mons. Eduarda Bretoniho svaté biřmování. Cítil se ještě více zavázán Kristu jako „Kristův voják“, jak říkával. Ještě více se spojil s Ježíšem, na mši svatou a k svatému přijímání chodil denně, ke svaté zpovědi jednou za týden. Denně se modlil růženec buď sám, nebo s rodinou.
Své mladé přátelé ze svého okolí se snažil vodit do kostela a před svatostánkem jim vykládal katechismus, aby rostla jejich víra. Otec Roberto si kladl otázku: Čím se stane toto dítě?
V jedenácti letech se Ronaldo rozhodl: „Chci být knězem, tatínku, jdu do semináře!“ Počátkem října 1942 vstoupil do malého semináře v Marole a ihned začal nosit kleriku, jak to bylo tehdy zvykem.
Otec byl velice šťastný a hrdý, že mu Bůh dal takového syna, a už předem vychutnával radost, že ho jednou uvidí jako kněze. Rád zpíval v kostele, když Ronaldo doprovázel na harmonium zpěváky při mši a při nešporách.
V roce 1944 byl seminář v důsledky války uzavřen. Ronaldo se vrátil domů a i přes tyto těžkosti žil dále svůj život plný horlivosti a světla na návrší v San Valentinu. Když po něm chtěli, aby odložil kleriku a oblékal se jako ostatní chlapci, odpovídal: „Nemohu odložit svůj šat. Je to znamení, že náležím Pánu.“
10. dubna padl do rukou komunistů v Monchiu v provincii Modena. Odvlekli ho na svou základnu a předvedli ho k soudu. Pohlavkovali ho, bili ho řemenem a svlékli ho z jeho kleriky. Pak přišli na myšlenku: „Zabijeme ho a bude o jednoho kněze méně.“ Odvlekli ho do lesa blízko Pine di Monchio. Zde vykopali jámu, zatímco Ronaldo prosil na kolenou Ježíše za sebe, za své rodiče i za své trýznitele. Ti ho nejdříve zkopali a pak dvěma ranami z pistole, jednou do srdce a druhou do hlavy, ho připravili o život. Bylo to 13. dubna 1945, kdy Ronaldo zemřel ve věku 14 let ranami z pistole v ovzduší nenávisti vůči Církvi a vůči kněžím. Byl pátek, den zasvěcený památce Ježíšovy smrti na kříži. Kněžský šat se stal v rukou komunistů trofejí a byl vyvěšen pod podloubím nedalekého statku.
Daleko od nenávisti
Otec na zprávu o této tragédii odpověděl pouze: „Odpuštění!“ Zdrcen, ale se svou pevnou vírou začal dále žít a vlévat odvahu svým drahým a osvěcoval bolest neustálou modlitbou. Cítil se být povolán, aby vykonal dobré dílo místo Rolanda.
Mučednictví syna seminaristy ho přimělo, aby sám osobně přispěl v poválečné době k vybudování křesťanské společnosti. V době válečného konfliktu padli daleko od svého domova na frontě dva jeho bratři Rino a Adolf a doma zahynula jeho sestra Lina. V následujících letech další zkoušky a bolesti prověřily pevný temperament a nepřekonatelnou víru otce Roberta.
Jeho život udivoval všechny, kteří se k němu přiblížili, dokonce i kněze, kteří si ho vážili a milovali jeho společnost. Jeho sestra, řeholnice, mu řekla: „Při tom všem, co jsi vytrpěl, jak můžeš být tak silný a klidný?“ Jeho odpovědí byl Kristův kříž.
Tak nesl otec Roberto svou víru vstříc každému, byl vždy „za jedno s Ježíšem“: v rodině, v práci, ve společenských vztazích a způsobem, jak pojímal každodenní věci a rozhodnutí. Bylo to skutečné smýšlení víry, převedené do vnitřní prostoty a radosti.
Léta plynula a jeho život byl stále přeplněn modlitbou: velice často, téměř denně přistupoval k svatému přijímání, setrvával v dlouhém rozhovoru s Ježíšem a modlil se za Církev, za svět, až mohl s prostotou vyznat: „Nejraději bych zůstával stále před živým Ježíšem ve svatostánku.“
Jeho srdce bylo schopné velké lásky a sebedarování a připravené pomoci každému jako bratru.
Jeho oblíbenou modlitbou se stala křížová cesta. Modlil se ji i několikrát denně, držel přitom v ruce fotografii svého umučeného syna a svěřoval božskému Trpiteli své drahé, přátele, kněze a ty, kteří páchají zlo.
Celý se rozzářil, když mluvil o svém synu, a dojímal všechny, kteří ho poslouchali: „Snad si ho Pán vzal, aby Ronaldo nesešel na špatnou cestu,… chtěl ho mít u sebe mezi svatými. Mnoho jsem vytrpěl, ale nehněvám se na Pána. Jsme zde na zemi proto, abychom plnili jeho vůli.“
22. října 1992 se otec Roberto shledal se svým Rolandem a se svými drahými, kteří ho předešli do nebe. Kdo ho osobně znal anebo kdo ho jen prostě slyšel několikrát v telefonu, zůstal okouzlen jeho skálopevnou a sladkou vírou.
Sám Ježíš, Vykupitel člověka, tak utváří lidi, on, který ujišťuje: Ve světě budete mít soužení, ale nebojte se, já jsem přemohl svět (Jan 16,33).
S Ježíšem, Vítězem nad hříchem, bolestí a smrtí, i otec Roberto se svým malým synem mučedníkem může vystupovat jako vítěz
28. března 2013 podepsal papež František dekret uznávající mučednickou smrt mladého seminaristy a otevřel tak cestu k prohlášení za blahoslaveného, které se uskuteční pravděpodobně příštího roku.
Z Maria Ausiliatrice 1/2003 přeložil -lš-
