Svatý Roch, ochránce proti moru
Tím, že jsme ztratili bázeň Boží, ztratili jsme pojetí o tom, co je to hřích, který uráží Boha svolává Boží tresty, jak nás o tom učí Písmo svaté i text vzbuzení lítosti:
Můj Bože, lituji z celého srdce svých hříchů, protože svými hříchy zasloužím tvůj trest, neboť jsem jimi urazil nekonečně dobrotivou Bytost, která zasluhuje, abychom ji milovali z celého srdce...
Bolesti, utrpení a zkoušky jsou trestem, který má vytvořit příležitost k obrácení. Tak i tyto dramatické dni mohou být příležitostí k uzdravení našeho svědomí a jistě také k obnovení moudrých kritérií při volbě velkých či malých rozhodnutí, ať už ve vlastní mikrostruktuře jednoho každého, nebo ve velkém rozhodování kolektivního významu. Lidé v okamžiku naléhavých potřeb a strachu se chápou znovu toho, co je nadpřirozené a vzývají o pomoc Boha, Nejsvětější Pannu Marii a svaté.
V dějinách jsou světci , kteří jsou obzvláště vzýváni v dobách kalamitních epidemií, jako sv. Šebestián (256-288), sv. Erasmus z Formie (? -303), sv. František z Pauly (1416-1507). Ale absolutní primát zde má svatý Roch, františkánský terciář, světec nejvíce vzývaný jako ochránce pře metlou moru. Jeho popularita stále trvá a je velmi rozšířená a i dnes je mnoho těch, kteří se svěřují jeho ochraně v Itálii i v katolických komunitách Dálného Východu, jako jsou Filipíny, Hongkong a Macao. V Římském martyrologiu čteme ke dni 16. srpna: V Lombardii svatého Rocha, který pochází z Montpellieru ve Francii, získal pověst svatosti svým putováním po Itálii, kde uzdravoval ty, které zachvátil mor.
Sv. Roch z Montpellieru nar. mezi rokem 1345 a 1350 byl poutníkem a divotvůrcem. Jeho patronace se postupně rozšířila na oblast epidemií, těžkých nemocí a zemětřesení. V Itálii je patronem více než jednoho sta společenství a je spolupatronem Neapole. V průběhu staletí se stal jedním z nejznámějších světců v Evropě, Americe i Asii, díky rovněž přítomnosti řádu františkánů. První svatopisecké prameny připomínají původ světce, který se narodil ve vznešené rodině Montpelliere ve Francii, pravděpodobně v Delacroix. Podle nejstaršího důvěryhodného textu Acta breviora , napsaného v Lombardii kolem roku 1430, narodil se jako plod slibu, který jeho rodiče před lety složili. Jeho matka vyučovala náboženství a vštípila svému synu hlubokou mariánskou úctu a vedla ho od samého narození, aby se stal „služebníkem Kristovým“ a následoval Ježíše v jeho pozemském utrpení dříve než vstoupil do nebeské slávy. Byl velmi nadaný a až do dvaceti let studoval na univerzitě v Montpellieru, aby se pak zcela ponořil do františkánské spirituality jako člen třetího řádu. Po smrti rodičů opustil podobně jako fráter František všechen majetek, který rozdal chudým, aby tak splnil svůj slib, že vykoná pouť do Říma.
Sv. Roch bývá zobrazován jako muž plný života, vysoké postavy, s plnovousem vždy jako poutník. Opírá se o poutnickou hůl, má brašnu a chlebník, rekvizity, kterými se podobá sv. Jakubu a sv. Pellegrinovi. V italském umění je často zobrazován v červeném fráčku a plášti z hrubé látky, v souladu s popisem jeho benátského životopisce Františka Dieta. Někdy má u sebe anděla, někdy psa. Anděl zasahuje jako posel moru, proti kterému Roch bojuje, někdy jako těšitel nemocných nebo jako jako ošetřovatel jeho zanícené rány na noze. Tato role léčitele je v souladu s tradicí, která líčí, že anděl ho navštívil a vyléčil. Pes někdy líže rány postiženého a téměř vždy se nachází po boku světce a nese v tlamě bochník. Počínaje XVI. stoletím objevují se v celé Evropě celé cykly maleb a vitráží, které představující hlavní epizody ze života světce z Montpellieru, jako je slavný cyklus Tintoretta v Benátkách nebo vitráže v Saint-Etienne d´Elbeuf.
Když přišel do Itálie za morové epidemie mezi 1367-1368, Roch nejenže neutekl, nýbrž šel ihned pomáhat postiženým. Francouzský poutník znal již epidemii ze svého mládí ve svém městě (1358 a 1361) a v té době objevil své povolání k charitativní službě. Acquapendenet v provincii Viterbo byl první základní etapou jeho putování. Přišel tam mezi 25-26. červencem 1367 a potkal tam Vincence, velmi pravděpodobně ředitele nemocnice Sv. Jiří, který mu dovolil nastoupit na toto místo bolesti. Na vyzvání anděla sv. Roch žehnal nemocným znamením kříže a okamžitě je uzdravoval, když se jich dotkl svou zázračnou rukou... epidemie byla překonána a zahnána. Zázraky proti nemocem a epidemiím na jeho přímluvu se množily také v jiných městech. V Římě zůstal tři roky a léčil zde nemocné v hospici Svatého Ducha. Pravděpodobně zde uzdravil blíže nejmenovaného kardinála, ale tím mohl být podle některých životopisců Angelico de Grimoard, původem Francouz jménem Grisac, bratr papeže Urbana V. (1310-1370), který během audience představil Rocha papeži, který byl tímto mladíkem hluboce dojat. Zpáteční cesta byla přerušena novou vlnou moru v Piacenzi. Roch zde zůstal, aby pomáhal nemocným, ale sám se nakazil. Aby mor nešířil, skryl se do staré chatrče u řeky Trebie na cestě do Francigeny. Byl by zde zemřel hladem, ale objevil se pes, který mu přinesl skývu chleba ze stolu svého pána. Snad se jednalo o Gottarda Pallastrelliho ze zámku Sarmato. Šlechtic pak sledoval svého psa, a tak našel Rocha. Ošetřoval ho až se uzdravil.
Světec, nenasycený láskou posluhoval v lazaretech v Piacenzi a domů se vracel, až mor ustal. Mnoho uzdravených se stalo jeho učedníky. Stará tradice udává, že se vrátil do Montpellieru, ale novější výzkumy nasvědčují, že se zastavil ve Vogeře. Změněný trápením a morem v ošuntělém oděvu byl na hranicích zatčen. Zamlčel svou identitu a strávil 5 let ve vězení jako domnělý špeh. Snášel to jako očistec za své i cizí hříchy. Zemřel 15. nebo 16. srpna mezi léty 1376 – 1379.
Vedle jeho ostatků byla nalezena tabulka s jeho jménem a těmito slovy: Kdokoliv mě bude vzývat proti moru, bude osvobozen od této metly. Tradice vyprání, že jeho tělo poznala jeho babička a matka gubernátora podle křížku vyrytého na jeho hrudi. Smrt nevinného velmi zarmoutila jeho krajany, že ho nepoznali a způsobili jeho tvrdou smrt. Okolí se záhy stalo oblastí jeho úcty. Definitivního pohřbení se mu dostalo nejdříve v chrámě sv. Geminiana v Benátkách a později 13. března 1490 v novém chrámě s. Rocha v Benátkách. 1590 papež Sixtus VI. požádal Benátčana Alberta Badoera, aby shromáždil údaje o životě a zázracích tohoto světce. Řehoř XVI (1535-1644) ho zapsal do Římského martyrologia v den po Nanebevzetí Panny Marie.
Dnes, kdy si mnoho Italů uvědomilo vážnost situace, obracejí se na své velké patrony sv. Františka z Assisi a sv. Rocha z Montpelliere
Cristina Siccardi - Corrispondenza Romana
