Menu

Mučedník zednářské revoluce

Ať žije Kristus Král!

Skrytá činnost zednářských organizací je výrazem organizované vzpoury člověka proti Bohu zjevenému v Ježíši Kristu. Jejich činnost je zaměřena v hlavní míře proti katolické církvi. Sami zednáři tvrdí, že je to boj na život a na smrt. Když například svobodní zednáři převzali vládu v Mexiku pod pláštěm hesel rovnosti, svobody, bratrství a tolerance, nově schválená ústava z roku 1917 zavedla úplnou ateizaci a socialistickou výchovu mládeže a odňala církvi právní subjektivitu. Prováděla se proticírkevní propaganda, revolucionáři masově vraždili duchovenstvo, ničili kostely a kláštery. Nejkrvavější období pronásledování katolické církve začalo pod prezidentem Pluarco Eliasem Callesou, ateistou a svobodným zednářem (nastoupil v roce 1924), který zbožňoval Lenina i Trockého.

Boj s církví vedl za pomocí zednářské organizace Federacion Anticlerical Mexicana. Masová propagandistická kampaň, která měla za cíl zničit katolickou církev, byla spojena s pořádáním orgií při parodiích mše, při kterých byla vyhlašována rouhavá kázání. Krvavé pronásledování začalo v roce 1926, když Callesa vyhlásil, že jakákoli obrana práv církve je zločinem. Vláda ustavila zvláštní proticírkevní sdružení, které vlastnilo 50 tiskáren a šířilo demoralizující a proticírkevní tiskoviny. Vláda zabrala veškeré školy a přísně zakázala provozování jakýchkoliv náboženských obřadů. Biskupy, kněze a řeholníky i řeholnice uvěznili nebo vyhnali. Za této situace se náboženský kult přestěhoval do podzemí. Duchovní, kteří vykonávali obřady i přes zákaz, byli vězněni, mučeni a zabíjeni. Bylo to období srovnatelné s pronásledováním prvotní církve v Římě. Uprostřed tisíců mučedníků za Kristovu víru vyniká hrdinnou odvahou ve své kněžské činnosti jezuita P. Miguel Pro, který byl poslán na smrt zastřelením, protože nedbal zákazu a vykonával svou kněžskou službu. Aby byl rozsudek vynesený nad nevinným knězem věrohodnější, vláda ho zcela bezdůvodně obvinila z účasti na atentátu na prezidenta.

Je čtvrtek večer v hlavním městě Mexiku. Šestatřicetiletý muž v popelavém klobouku a tmavém obleku vychází ze soukromého domu. Když vyšel na ulici, vytáhl z kapsy cigarety. Všiml si, že opodál stojí dvě podezřelé postavy, které ho pozorně sledují. Potlačil svůj strach, přistoupil k nim a zeptal se: »Nemáte oheň...?« Oni odpovídají: »Kup si v obchodě sirky...« Otočí se a odchází. Úředníci (tak se zde říká policejním agentům) jdou za ním. Rychle zatočil do boční ulice. »Taxi!« zavolá a skočí do automobilu, ale tajní udělají totéž. Muž na zadním sedadle svléká sako. Klobouk strká do kapsy a křičí: »Já vyskočím a ty jeď dál!« Chvíli na to zmobilizuje všechnu svoji odvahu a vyskakuje z auta. Podařilo se. Je celý. Za několik vteřin projíždějí kolem policejní agenti a ničeho si nevšímají. Nebezpečí je zažehnáno. Brzy poté jde svou cestou.

To je jedna z příhod v životě P. Miguela Pro, jezuity, který s nasazením vlastního života plnil své kněžské poslání.

Miguel Augustin Pro, třetí dítě Josefy a Miguela Pro se narodil 13. ledna 1891 v Guadalupe v Mexiku. Otec je známý důlní inženýr, matka je sociální pracovnice. Před narozením jedenáctého dítěte pomáhala při založení nemocnice pro chudé.

Z počátku nic nenasvědčovalo, že by Miguel byl něčím zvláštním. Od prvních let ho bylo možno poznat podle jeho smíchu a výtečného smyslu pro humor. Velice rád si tropil žerty ze svých sester. Hrál hokej, bavil se s kamarády, v rodinném kruhu hrál na mandolinu nebo na kytaru.

Rodinu Pro spojovaly hluboké a srdečné vztahy. Miguel měl k náboženství rezervovaný postoj a nějakou dobu nechodil ke svátostem. Změnu v jeho postoji vyvolaly dvě sestry, když vstoupily do kláštera. Začal se hlouběji zamýšlet na svým životem. Ve věku dvaceti let v srpnu 1911 jakoby navzdory své svobodymilovné povaze vstupuje do noviciátu otců jezuitů. Otcové, kteří znali jeho pověst, podrobili ho zkoušce, aby si ověřili, zda si z nich nechce ztropit žert a zda sám umí žerty snášet. Ale obstál a byl přijat do noviciátu 10. srpna 1911.

V roce 1917 vypukla v Mexiku revoluce. Před hrozícími represáliemi, které se silně dotýkaly věřících a především katolických duchovních, rektor semináře se rozhodl, že řád opustí svůj dům. Zabezpečil různým způsobem nejcennější věci. Všem koupil civilní obleky a oni v malých skupinkách opouštěli klášter. Dostali se pěšky a vlakem do Texasu, pak do Kalifornie a přes Nikaraguu a Španělsko do Belgie.

Po celou dobu pokračuje Miguel ve studiu a přemáhá svůj výbojný charakter. Učí se přijímat pokoření, zachovává si však svůj smysl pro humor. Pomáhá všem, na které začne doléhat stesk po vlasti. Vyniká vroucností svých modliteb. Všichni klerici vyučují náboženství v okolních obcích. Když do vesnice přišel Miguel, celé rodiny mu vycházely vstříc. Cikánské rodiny z blízkých hor mu říkaly »kouzelný otec«. V té době trpí žaludeční chorobou, pro kterou musí podstoupit několik operací.

Kněžské svěcení obdržel v Belgii 31. srpna 1925. Nikdo z jeho rodiny se nemohl slavnosti zúčastnit. V jednom dopise domů Miguel napsal: »V den svého svěcení jsem nemohl zadržet slzy.«

Jeho zdravotní stav se nezlepšil, proto se představení rozhodli, že ho pošlou zpět do Mexika, při čemž si neuvědomili, že ho vystavují ohrožení života v důsledku pronásledování. Dne 24. června 1926 odcestuje do vlasti. Třiadvacet dní po jeho návratu je vydán zákaz vykonávat veřejné náboženské úkony. Každý kněz, kterého vláda zná, je vystaven nebezpečí, že bude zatčen a postaven před soud. O Miguelově kněžském svěcení vědělo jen několik osob a on se zapojuje do tajné činnosti v několika farnostech.

»Jelikož jsem neznámý, zastupuji několik kněží; vytvořil jsem si tzv. „eucharistické stanice“, kde každý den podávám svaté přijímání a dávám pozor, zda se neblíží policie.«

Oblečen do mexické peleríny a velkého klobouku nebo do obleku úředníka, vždy s čerstvým květem v dírce, vykonává otec Miguel pastorační práci. Slouží mše sv., zpovídá v soukromých domech, pořádá rekolekce pro taxikáře, mládež, podnikatele, úředníky a jiné společenské skupiny. Využívá pomoci četných katolíků, kteří kryjí jeho totožnost. Dovednost převleků mu pomáhá ve styku s různými skupinami lidí. V montérkách jako mechanik rozmlouvá s řidiči. V civilním obleku může vstoupit do mnoha domů a uvědomit obyvatele o konání mše svaté. Velice mu pomáhá jeho vlastní důvtip. Jednou při útěku před policií měl jen nevelký náskok. Když se míjel s jednou dívkou, vzal ji pod paží a zašeptal: Pomoz, jsem kněz! Dívka zareagovala výtečně a policie minula »zamilovaný párek«.

Vyvázl z řady nebezpečí díky smyslu pro humor. Stalo se, že se ocitl ve vězení s několika přáteli a dvěma svými bratry, kteří aktivně podporovali Ligu na obranu náboženství. Strážník jim se smíchem navrhl, aby si udělali mši, protože jeden z nich je „presbitero“. P. Miguel popsal jednomu příteli tento incident takto: »Všichni jsme se podívali po sobě, jako bychom hádali, o kterého nešťastného kněze se jedná. Strážník vysvětloval: „Jmenuje se Miguel Augustin.“ Hlasitě jsem vykřikl: „Miguel Augustin jsem já, ale že budu dnes sloužit mši, je právě tak jisté, jako že se dnes vyspím na matracích (vězni spali na pryčnách). A to presbitero, to je moje příjmení.“ Někdo si zmýlil „Pro“ s „pbro“.« (španělsky presbitero – kněz)...

Takových horkých situací bylo bezpočet. Jeho činnost se však nemohla před vládními špehy trvale utajit. Byl na něho vydán zatykač a P. Pro se musel skrývat. »Samozřejmě, že se budu chovat obezřetně, copak voják sv. Ignáce se může vzdát již na samém začátku bitvy...? Buď jak buď, mohou mě zabít, ale to je v rukou Božích.«

Otec Miguel roznášel svým rodákům Krista po celém městě, také na kole. Rozdával svaté přijímání, zpovídal, křtil, žehnal sňatkům, udělovat svátost nemocných. Neomezoval se pouze na duchovní službu. Riskoval také tím, že shromažďoval a nosil zásoby jídla chudákům.

Na počátku roku 1927 pociťuje starost a strach: »Jsem ochoten utéct, protože život, jaký vedu, je nesnesitelný,« píše v jednom dopise. »Myšlenka na bitvu mě však zahanbuje, i když se mi ještě nic nestalo. Musím pamatovat na to, abych stále více důvěřoval a odevzdával se Bohu a v něho skládal všechnu svou naději.«

Postřeh a sebeovládání mu mnohokrát pomohly, aby přelstil policisty. »Jezdil jsem na nejpodivnější místa ve městě, abych tam sloužil mši sv.,« píše jednomu příteli. »Představ si můj úžas, když jsem spatřil dva policisty u dveří, do kterých jsem měl vstoupit. Řekl jsem: Tentokrát mě už mají. Ale pak jsem se vzpamatoval, přistoupil jsem k nim, vytáhl zápisník a poznamenal si číslo domu. Hlubokým hlasem jsem poznamenal: „Pozor, pod kamenem je had.“ Policisté mi zasalutovali a pokládali mě za tajného agenta.«

Policie mu byla několikrát na stopě, ale vždy se mu podařilo uniknout z obklíčení. Přišel však památný den 17. listopadu 1927, kdy se vládním agentům podařilo uvěznit otce Pro, jeho bratry Humberta a Roberta, inženýra Luise Seguru a dělníka Antonína Tirada. Všichni měli být zastřeleni spolu s jinými vězni. Vězňům nebylo oznámeno, že je čeká smrt, ale asi to tušili. Několik dní předtím, když sloužil mši v jednom klášteře, řekl Miguel matce představené: »Před nějakou dobou jsem obětoval život za záchranu Mexika a toto ráno při mši svaté jsem pocítil, že Bůh moji oběť přijal.« Ve vězení připravil otec Pro své bratry a spoluvězně na smrt a dal několik rad i strážníkovi.

V den poprav vyvedli z cely jako prvního Miguela. Žádné přelíčení se nekonalo. Mohli se domnívat, že by dokázal svou nevinu, ale v očích Callesových se provinil tím nejhorším zločinem: byl katolíkem a knězem.

Jeden z policistů, který ho zatýkal a nyní ho doprovázel na místo exekuce, obrátil se na něho a se slzami v očích ho prosil o odpuštění. Miguel ho objal a řekl mu: »Nejen že ti odpouštím, ale děkuji ti.« Potom se obrátil k popravčí četě a řekl tiše: »Ať Bůh odpustí všem!«

Na vězeňském dvoře čekali novináři a fotografové, místní úředníci a diplomaté. Na otázku, jaké má poslední přání, odpověděl, že se touží pomodlit. Klekl si u stěny proděravělé od kulek a vroucně se modlil dvě minuty. Potom vstal, políbil kříž, roztáhl paže, odmítl pásku přes oči a hlasitým hlasem zvolal: »Viva Cristo Rey!« (Ať žije Kristus Král!)

Popravčí četa ho neusmrtila. Těžce raněn padl na zem a ještě dýchal. Generál Cruz k němu přistoupil a střelil ho do hlavy.

Jeden právník a Anna, Miguelova sestra, přinesli amparo – příkaz k odročení exekuce. Jakkoliv přišli několik minut před popravou a několik osob se dalo do křiku, strážní odmítli otevřít bránu. Výstřely oznámily, že již je pozdě. Zemřel rovněž bratr Humbert. Telefon z argentinského velvyslanectví zachránil život bratru Robertovi, který byl později vyhoštěn do Spojených států.

Prezident Calles, skutečný fanatik, viděl v popravách příležitost ukázat zbabělost a zrádcovství mexických katolíků. Proto zval na ně zástupce tisku a fotografy a mnoho jiných osob, díky čemuž vznikla dobrá fotografická dokumentace tohoto mučednictví. Ale ti lidé umírali jako hrdinové a snímky vyvolaly úplně jinou reakci. Nakonec jejich držení bylo označeno za zločin.

Těla Miguela a Huberta byla odnesena do otcova domu. Jedné ze sester, která tonula v slzách, se otec zeptal: »Tak se chováš v přítomnosti světce?« Celou noc se lid loučil s bratry Pro. Příštího dne se konal pohřeb. V průvodu jelo více než pět set automobilů a kráčely tisíce lidí. Rakve byly zaplaveny květy, které házeli z balkónů a oken. Když průvod přecházel, lidé padali na kolena. Tak byl úplně pošlapán zákaz shromažďování, protože bylo jasné, že mexická vězení nepojmou všechny ty, kteří přišli vzdát hold svatému knězi a jeho bratru.

Otec Pro ještě před zatčením řekl jednomu svému příteli: »Jestli mě jednou chytnou, vsaď se, že až budu v nebi, splním tvoji prosbu.« Žertoval také, že všechny smutné, které najde v nebi, pobaví veselým mexickým tancem s kloboukem. Nejen tento přítel věřil, že otec Miguel může splnit jejich prosby. Jedna nevidomá stařenka, které se podařilo dotknout se těla mučedníka během obřadů, nabyla náhle zraku. Rovněž další tři osoby dosvědčily, že jim v průběhu jednoho týdne od své smrti pomohl.

Na počátku třicátých let byl zahájen proces jeho blahořečení. Jan Pavel II. prohlásil otce Miguela Augustina Pro blahoslaveným v roce 1988. Jeho památka se připomíná 23. listopadu, ve výroční den jeho smrti.

Miroslav Frankowski a  Grzegorz Gavel

Z  Milujcie sie 5-8/96
přeložil -lš-