Čtvrtá neděle po Zjevení Páně
Její evangelium nám zpřítomňuje Ježíšovu božskou velebnost a moc, zatímco modlitby zdůrazňují naši lidskou slabost a nemohoucnost a vedou nás k naléhavým prosbám o pomoc a k důvěře, abychom si bezpečně zachovali svůj nadpřirozený život a získali odpuštění hříchů.
V introitu opěvuje 96. žalm Boží velikost, ze které se radují andělé i všechno stvoření.
V oraci se obracíme na Nejvyššího s přesvědčením, že ví o naší slabosti a křehkosti, a proto ho můžeme s důvěrou prosit o zdraví duše i těla a o překonání toho, co v nás působí hřích.
Epištola (Řím 13, 8 – 10) shrnuje naše povinnosti jakožto křesťanů do jedné a základní, a tou je láska. Všechna ostatní přikázání definují jednotlivosti, ke kterým nás zavazuje láska k bližním jakožto naplnění celého Zákona.
Zpěv graduale a Aleluja se vracejí k tématu Boží velikosti a vznešenosti jeho jména, kterého se obávají všichni králové země (Ž 101, 16-17; 96,1).
Evangelium v podání sv. Matouše je krátké, ale výmluvné. Situace, které Pán vystavil své učedníky vyděšené prudkou bouří, při které sám klidně spal, má upevnit jejich víru v jeho božské poslání a moc. Tuto u nich zatím malou víru Ježíš kárá. Jsme – li ve spojení s Pánem všeho tvorstva, nemáme se čeho obávat. Suverénní způsob, jakým Ježíš uklidnil rozbouřené živly, na ně skutečně zapůsobil, jak dokládá jejich výkřik: Kdo je to, že ho větry a moře poslouchají?
Také loď církve se někdy zmítá tak povážlivě, že jsou zachváceni strachem i ti, kteří by měli být otužilí. Podobně i nám se stává v našem osobním životě, že nás různé okolnosti a pokušení naplní trýznivým strachem, ale milost dobrého Spasitele dokáže všechno opět včas uklidnit, i když nás vystaví delší zkoušce. Naše důvěra musí zůstat neochvějná. Pán je stále námi. Ve svátostných způsobách nám může připadat, jakoby spal, ale těm, kteří si zachovají víru a důvěru, přispěje jeho pomoc a milost vždy včas.
Prosme proto Pána tak, jako dnešní secreta, aby naši křehkost očišťoval a chránil od zlého. Tuto prosbu musíme podpořit také svými obětmi. V závěrečné prosbě církev prosí, aby nás Bůh svými nadpřirozenými dary oprostil od světských zálib a posiloval nebeskými pokrmy.
Rembrand: Utišení bouře na moři
