Slavnost svatých apoštolů Petra a Pavla
Kult velkých apoštolů Petra a Pavla souvisí se samotným vznikem Církve: byli vždy jejími ochránci a vůdci. Jim vděčí Řím za svoji velikost. Boží Prozřetelnost je sem oba přivedla, aby učinili z centra pohanského císařství centrum křesťanského světa.
Svatý Petr podstoupil mučednictví pod Neronem v roce 66 nebo 67. Byl pohřben na Vatikánském pahorku, kde nejnovější vykopávky odhalily jeho hrob na místě původní baziliky, kterou k jeho poctě vybudoval Konstantin. Svatý Pavel byl sťat na Via Ostiense, kde je nyní bazilika, nesoucí jeho jméno. V průběhu staletí nikdy neustalo putování k hrobům těchto velikánů. Již v druhém a ve třetím století sem přicházeli poutníci, aby posílili svou víru stykem s římskou církví, aby konstatovali její apoštolský původ, aby porovnali její neomylnou nauku s naukou jiných církví, aby uctili památku apoštolských Knížat Petra a Pavla.
Mešní liturgie 29. června vyjadřuje důvěru Církve v přímluvu těch, skrze které přijala prvotiny víry (Orace).Zdůrazňuje zvláště Petrovy výsady (evangelium), zvláštní Boží ochranu, které se mu dostalo (introit a epištola). Když křesťané zpívají Ty jsi Petr, vědí, že výsady prvního apoštola přecházejí na Petrovy nástupce na apoštolském stolci v Římě, tak jako si jsou jisti ochranou Boží, která bude provázet Kristovy Zástupce až do konce světa.
Zvláštní Boží ochrana se projevuje na mnoha místech Skutků apoštolů. K tomu, co o tom slyšíme při dnešní slavnosti v epištole, nás připravuje již Introit, který zdůrazňuje nadpřirozenou ochranu, která vytrhla Petra z rukou nepřátel (Sk 12,11). Nyní vím, že Pán skutečně poslal svého anděla, aby mě vytrhl z rukou Heroda a všeho očekávání židovského lidu.
Petrova víra a výjimečná moc, kterou přijal od Krista, tvoří skrze jeho nástupce neporazitelnou skálu, na které spočívá katolická církev.
Svátek se původně stavil na dvou místech. První Statio bylo u sv. Petra a druhé u sv. Pavla za hradbami u hrobů každého z apoštolů. Později byla tato návštěva přenesena na následující den jako Commemoratio Sancti Pauli. První den byla zdůrazněna privilegia sv. Petra a druhý den zvláštní poslání svatého Pavla jako Apoštola národů a pohanského světa, který byl cizí židovskému národu. V této druhé mši se koná opět připomínka sv. Petra.
Z Homilie sv. Augustina k Janovu evangeliu
Proti svému trojímu zapření staví Petr své trojí vyznání, aby jeho jazyk nenaslouchal méně lásce než strachu. Aby smrt viděná z dálky nepromlouvala silnějším hlasem než přítomnost Života. Zapření Pastýře byl důsledek strachu: posláním lásky nechť je pást Pánovo stádo. Ti, kteří pasou Kristovy ovce s přesvědčením, že jsou jejich a nikoliv Kristovy, usvědčují sebe ze sebelásky a nikoliv z lásky ke Kristu, dychtí po poctách po panování, po bohatství, nikoliv po lásce, nikoliv po poslušnosti, po službě druhým, aby se líbili Bohu.
Proti těm, které Apoštol kárá, že si hledí zájmů vlastních a nikoliv Ježíše Krista, pozvedá se silný a naléhavý hlas Kristův. Co jiného znamená „Miluješ mne? Pase mé ovce?“ ne – li: Jestliže mě miluješ, nemysli na to, jak pást sám sebe, nýbrž pas moje ovce jakožto moje, hledej moji slávu, nikoliv svoji, moji vládu, nikoliv svou; abys nepatřil do počtu těch, kteří jsou součástí obtížných dob, kteří jsou milovníky sebe samých a všeho toho, co je příčinou veškerého zla.
Právem je řečeno Petrovi: miluješ mne a on odpoví miluji tě, a platí pro něho: pas mé beránky, a to i podruhé i potřetí. Kdy se totiž osvědčí, že mít rád je totéž co milovat, že nemilujeme sebe, ale jeho, pak si hledíme ovcí, které jsou jeho a nikoliv naše. Neznám totiž výslovně nikoho, kdo miluje sebe, aby měl by v lásce také Boha, a nikoho, kdo miluje Boha, aby měl rád sebe. Nemiluje totiž sebe, kdo se miluje tak, že (sobě) ani nežije.
Římský breviář Matutinum 29.6
