Desátá neděle po Duchu Svatém
V dnešním formuláři se opět vynořuje příznačný dvojobraz: pyšný faarizej a zkroušený celník.
Dary, které jsme přijali od Boha, nejsou naše, ale pocházejí od Ducha Svatého. Jsou určeny k tomu, abychom s jejich pomocí sloužili církvi a bratřím, a to v duchu pokory.
V podobenství o farizeovi a celníkoviukazuje Pán velmi jasně, že se nemáme čím pyšnit. Pascal říkal, že existují dva druhy lidí: světci, kteří se pokládají za hříšné i pro každé zanedbání, a hříšníci, kteří ani nevěří, že se prohřešili. Ti první jsou pokorní a Bůh je povyšuje, aby je oslavil. Druzí jsou pyšní. Ty poníží a potrestá. Ještě hlouběji to definoval svatý Ireneus, který označil člověka jako »schránku Božích darů«.
Bůh se nespokojuje s tím, že nás vyzývá, abychom zachovávali přikázání. Dává nám svého Ducha, který nám poskyuje pomoc k pře tvoření naší duše podle Božího obrazu a inspiruje ji křesťanskými city.
Introit slovy 54. žalmu připomíná případy, kdy nám Bůh přispěl na pomoc proti těm, kdo nám chtěli uškodit, a na základě této zkušenosti nás vybízí k nové ještě hlubší důvěře. Takto povzbuzeni, prosíme v oraci Boha, který nám prokazuje milosrdenství, aby nás učinil účastnými nebeských radostí.
Závažná je epištola (1 Kor 12, 2–11). Svatý Pavel se obrací na korintské křesťany obrácené z pohanství a poučuje je o darech Ducha Svatého. Tyto dary nemáme k sebeuspokojení, mají sloužit jen k oslavě Ježíše Krista. Duch Svatý je rozděluje jednotlivcům podle svého nanejvýš moudrého uznání, aby těmito rozmanitými dary sloužili různým potřebám druhých a oslavovali tak Boha Dárce. Je naším úkolem přijmout pokorně jak dary, tak i tento Boží plán.
V evangeliu (Lk 18, 9–14) vyslovuje Bůh průzračným a pádným přirovnáním farizea a celníka svůj nepřekonatelný odpor k pýše a zdůrazňuje tak současně, jak velice mu záleží na naší pokoře. Pýcha odporuje pravdě a stala se počátkem všeho zla. Je velkým zázrakem milosti, že největší příklad pokory nám dává právě ten, skrze něhož všechno povstalo a který je svrchovaným Pánem všeho světa.
Také offertorium se vrací k žalmu 24, který je oslavnou písní důvěry v dobrotivého Boha a pokornou prosbou o jeho ochranu před doléhajícími nepřáteli.
Secreta nám připomíná podstatný charakter mše svaté: přinášíme Pánu oběť ke cti jeho jména a tato oběť se stává pro nás lékem. V tomto duchu prosí i postcommunio: Nezbavuj, Bože náš, své pomoci ty, které ustavičně obnovuješ božskými svátostmi.
Jako působivý příklad důvěry v Boha nám může posloužit služebník Boží Dolindo Ruotolo
