»Ale proč se ti tolik líbí „Missa latina“«?
»Ale proč se ti tolik líbí „Missa latina“«?
Za 31 let mého kněžství mi mnohokrát položili tuto otázku, a dívali se na mě buďto škaredě (biskupové a spolubratři), nebo zvídavě, či kroutili hlavou jako ti z areopagu (pokud jde o latinskou mši, poslechneme si tě jindy) a někdy také se zbožnými pocity.
Po deset let od vydání Summorum Pontificum si kladu tuto otázku a především se ptám, zda se vyplatí podstoupit rány, nepochopení, nespravedlnosti a ústrky kvůli svatosvatému Introibo ad altare Dei.
Nemám pochybnosti. Stojí to za to. Napsal bych to i svou krví...
»Ale jaké máš důvody? Není snad Novus Ordo také katolický«?
Důvodů, proč dát přednost starému ritu před novým, je mnoho... Stále platí Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu, který předložili papeži kardinálové Ottaviani a Bacci.
Obdivuhodné jsou stránky Tita Casiniho Latunica stracciata (Roztržená tunika), které popisují drama liturgické reformy, která byla provedena dokonce proti koncilním textům, místo aby z nich přijímala podněty.
Ale pokud jde o mne, mně zcela postačí JEDEN argument, abych dal přednost Mši všech dob: tři slůvka, červeně napsaná v jedné rubrice:statim genuflexus adorat. (ihned poklekne a pokloní se).
A tato rubrika statim, toto ihned, toto bezprostředně vyjadřuje celou katolickou nádheru proti ubohému po astrašné větě, která říká Bohu: počkej chvíli! V Novus Ordo celebrant pokleká teprve po pozdvihování hostie a po pozdvihování kalicha.
“Celebrans genuflectit tantum… post elevationem hostiae et post elevationem calici” (Instr. Tres abhinc annos III, 7 EV II, 1155; 4-5-1967).
To je důvod, který mi stačí, abych dával přednost starému ritu před novým.
V tom spočívá celý rozdíl v chápáni liturgie. Před sedmi roky jsem psal o kráse tohoto statim z hlediska, řekli bychom, úcty. Ale jak plynou dni, nacházím nové a nové důvody tohoto pokleknutí ihned: na prvním místě, protože toto pokleknutí bezpodmínečné lásky k přítomné Eucharistii ukazuje jasně, kdo je zde Protagonista: Ježíš, skutečně a podstatně přítomný, nikoliv společenství. Navíc, toto ihned obsahuje plnost obsaženou v dogmatu o přepodstatnění.
Svatý Tomáš vysvětluje:
Z těchto tří důvodů proměnění, o kterém mluvíme (transsubstanciace), je okamžité. Za prvé: protože podstata Kristova těla, ke které směřuje tato proměna, nepřipouští nějaké více nebo méně. Za druhé: protože tato proměna není předmětem postupné přípravy. Za třetí: protože se uskutečňuje nekonečnou Boží mocí. (S. Th. IIIª q. 75 a. 7 co).
Kdyby se tato proměna neuskutečňovala okamžitě, nebylo by to přepodstatnění, nýbrž měli bychom zde luteránskou teorii o dvou podstatách hostie, kterou svatý Tomáš zavrhuje:
… takový názor protiřečí formě této svátosti, o které se říká: „Toto je moje tělo“. To by nebyla pravda, kdyby zde zůstala podstata chleba: protože podstata chleba není ve skutečnosti Kristovo tělo. Muselo by se říkat: Tady v tom je moje tělo.
A proto evidentně není možno říct, že podstata chleba a vína opouští způsobu postupně. Protože kdyby se to začalo uskutečňovat postupně až do posledního okamžiku proměňování, spolu s tělem Kristovým by částí hostie byla podstata chleba, což odporuje tomu, co jsme dříve řekli.
A proto se ptám? Když je zde Ježíš ihned, proč mám pokleknout až potom?
Snad proto, že démon ví velmi dobře, že přepodstatnění je budova velmi dobře zbudovaná a že postačí, abychom zaútočili na jeden její bod, a zhroutí se všechno?
Drazí Bugnini a Lercaro, nepřekážejte mi v nejdůležitějším okamžiku mše svaté. Dík Benediktu XVI., že mi umožnil znovu klanět se ihned tomuto Bohu, který je zde ihned, a živit tak den co den svoji ubohou víru v jeho reálnou Přítomnost.
Alfredo Morselli, Messa in latino
