Navštívení Panny Marie
Tento svátek ustanovil papež Urban VI. 1389 na 2. července – tehdejší den oktávy Narození sv. Jan Křtitele. (Památka Navštívení Panny Marie se slavila již dříve, a to v době adventní.) U nás tuto slavnost zavedl arcibiskup Jan z Jenštejna již o čtyři roky dříve a sestavil k ní zvláštní liturgické texty. Velkým ctitelem tohoto tajemství byl sv. František Saleský a jeho ženská řehole Navštívení Panny Marie, která dala církvi dvě velké světice: Františku de Chantal a Markétu Alacoque.
Ze spisů sv. Bédy Ctihodného
Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli. Těmito slovy Maria nejprve vyznává, jakých zvláštních darů se jí dostalo, a potom připomíná všeobecná dobrodiní, jimiž Bůh neustále o lidské pokolení pečuje.
Hospodina velebí duše toho, kdo je všemi svými vnitřními city oddán chvále a službě Boží, a kdo plněním Božích přikázání ukazuje, že stále myslí na jeho moc a velebnost. V Bohu, svém Spasiteli, plesá duch toho, koho těší už jenom vzpomínka na jeho Stvořitele, od něhož očekává věčnou spásu.
Třebaže se tato slova právem hodí na všechny dokonalé, přece se nejvíce slušelo, aby je pronesla blahoslavená Bohorodička, neboť ona výsadou jedinečné milosti planula duchovní láskou k tomu, z jehož tělesného početí se radovala.
Právem mohla jásat v Ježíši, svém Spasiteli, zvláštní radostí jako žádný jiný svatý, neboť věděla, že ten, kterého znala jako věčného původce spásy, se zrodí na svět v čase z jejího těla a bude v jedné a téže osobě skutečně její syn i Pán.
Veliké věci mi učinil ten, který je mocný. Nic tedy nepřičítá jako zásluhu sobě, všechnu svou velikost pokládá za dar od Boha; on jediný je sám svou podstatou mocný a veliký, a ze svých věrných, kteří jsou malí a slabí, činí silné a velké.
Správně pak dodala: Jeho jméno je svaté. Tak povzbudila ty, kdo ji slyšeli, a učí všechny, k nimž dospějí její slova, že se mají utíkat k víře a vzývání jeho jména, aby i oni mohli mít účast na věčné svatosti a pravé spáse, podle slov proroka: Spasí se ten, kdo bude vzývat Hospodinovo jméno. A to je to jméno, o němž říká výše: Můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli.
A tak se ujal v Církvi dobrý a spasitelný zvyk, že všichni zpívají každý den při nešporách spolu s žalmy také její chvalozpěv. A touto každodenní připomínkou vtělení Páně se rozněcuje srdce věřících k pravé oddanosti a myšlenkou na příklad jeho Matky se upevňuje v ctnostech. A je vhodné, že se to děje při nešporách, když nastává čas klidu; neboť tehdy se máme, znaveni denní námahou a rozptýleni různými myšlenkami, vnitřně usebrat a rozjímáním přijít k sobě.
