Pius Xii. o nekonečné hodnotě oběti mše svaté
TAJEMNÁ SÍLA MŠE SVATÉ PRO DOBRO LIDSKÉ SPOLEČNOSTI
Pius XII. Výsek z Projevu k novým kardinálům, 2. února 1946
Pouze církev může přivést člověka zpět z temnoty ke světlu; může ho upozornit na činorodou minulost, prožívanou současnost, jistotu budoucnosti. Jako matka rodiny důvěrně shromažďuje všechny své děti rozptýlené po celém světě každý den; shromažďuje je v jednotě svého zásadního božského principu. Copak nevidíme každý den na našich nesčetných oltářích, jak Kristus v božské oběti, rozprostírající se od jednoho konce světa na druhý, objímá a zahrnuje současně celou lidskou společnost v její minulosti, přítomnosti i budoucnosti?
Je to svatá mše, tato nekrvavá oběť ustanovená Vykupitelem při Poslední večeři, “quo cruentum illud semel in cruce peragendum repraesentaretur eiusque memoria in finem usque saeculi permaneret, atque illius salutaris virtus in remissionem eorum, quae a nobis quotidie committuntur, peccatorum applicaretur". [14] Těmito lapidárními slovy Tridentského koncilu, vytesanými do věčné paměti v jedné z nejzávažnějších hodin historie, církev hájí a hlásá své nejlepší a nejvyšší hodnoty, které jsou zároveň nejlepšími a nejvyššími hodnotami pro dobro společnosti, nerozlučně spojují svou minulost, přítomnost i budoucnost a vrhají živé světlo na znepokojující otázky naší doby.
Ve svaté mši si lidé stále více uvědomují svou hříšnost a zároveň nesmírné božské dary z Golgoty, největší události v dějinách lidstva, které dodávají sílu osvobodit se od nejhlubšího utrpení současnosti, utrpení každodenních hříchů, zatímco i ti nejztracenější pociťují dech osobní lásky milosrdného Boha; a jejich pohled směřuje k jisté budoucnosti, ke konci věků ve vítězství Pána na oltáři, tohoto nejvyššího Soudce, který jednoho dne vyhlásí poslední a definitivní ortel. Ctihodní bratři, ve svaté mši proto církev poskytuje největší podporu základům lidské společnosti. Každý den, odkud slunce vychází, až kam zapadá, bez rozdílu národů přináší se čistá oběť [15], ve které se všechny děti církve rozptýlené po celém vesmíru účastní důvěrného bratrství a nacházejí útočiště ve svých potřebách.
MILUJME CÍRKEV
Milujme církev, tuto svatou, milující a silnou církev, tuto skutečně nadnárodní církev. Učiňme ji milovanou všemi národy a všemi lidmi. My sami jsme stabilním základem společnosti; takže se ve skutečnosti stává „Una gens“, o kterém mluví velký biskup z Hypo. „Una gens“, „quia una fides, quia una spes, quia una caritas, quia una expectatio. [16]. Aby si ti, které milost Páně povolala do své Církve „ze všech kmenů a jazyků, lidu a národů“ [17], mohli v dnešní těžké hodině uvědomit svou posvátnou povinnost vyzařovat ze svého života aktivní víru a ducha lásky ke Kristu v lidské společnosti; aby opět všechny národy a lidé, blízko církve nebo dokonce daleko od ní, poznali, že je Boží spásou až do skonání světa. [18]
Předáváme vám ze srdce, ctihodní bratři, biskupům a kněžím, kteří s vámi spolupracují v apoštolátu, věřícím vašich diecézí, vašim rodinám a všem osobám a institucím, které jsou vám drahé, vašim národům, vašim lidem, celé církvi a celé lidské rodině, se zvláštní láskou naše otcovské apoštolské požehnání.
[14] Conc. Trid. Sess. XXII, Cap. 1, ed. Goerres., tom. octavus (Actorum pars quinta), pag. 960. To, co se jednou krutě uskutečnilo na kříži, toho památka trvá až do konce věků jako spasitelná síla k odpuštění hříchů, kterých se denně dopouštíme.
[15] Cfr. Malaoh. 1, 11.
[16] Enarr. in Ps. 85 n. 14 — Migne, PL, t. 37, col. 1092. Neboť jeden lid, jedna víra, jedna naděje, jedna láska, jedno očekávání.
[17] Apoo. 5, 9.
[18] Cfr. /s. 49, 6.
Chiesa e post Concilio
