Zjevení Páně
Zjevení Páně - Epiphania Domini
Tento svátek byl dříve, než byl zaveden v Římě, slaven 6. ledna na Východě a v některých ojedinělých církvích na Západě jako svátek Narození Páně. V Římě byl zaveden ve druhé polovině VI. století a byl slaven jako doplněk a koruna svátku Narození Páně a převýšil důstojností onen první svátek.
I na Západě zůstal tomuto svátku jeho původní řecký název: Epiphania tj. Zjevení. Slaví se tedy jako svátek skutečnosti, že Spasitel přišel na zem, aby se zjevil nejen pastýřům v Betlémě, ale celému světu: zjevuje se mudrcům, kteří přišli z dalekého pohanského Východu, aby se mu poklonili. Celá křesťanská tradice tak v mudrcích spatřovala prvotiny pohanského světa, za nimiž přicházejí všechny národy světa, takže Epifanie je potvrzení všeobecné spásy světa. Starokřesťanská východní slavnost trvala tři dny a evangelijní perikopy obsahovaly líčení adorace tří svatých mudrců, křtu Páně v Jordánu a zázraku na svatbě v Káně. Těmito třemi obrazy byla ilustrována a rozváděna myšlenka Epifanie. Jsou to tři události, ze kterých zazářila božská důstojnost Mesiáše, když se zjevil světu. Hold pohanského světa poukazuje na královskou důstojnost Spasitele, křest v Jordáně zjevuje jeho příslušnost do Boží Trojice a odhaluje tak božskou přirozenost druhé božské Osoby a první zázrak poukazuje na božskou moc Vykupitele.
Liturgie oslavuje tuto skutečnost četbou velkolepého Izaiášova proroctví o tom, jak svaté město Jeruzalém - obraz Církve, je zaplaveno božským světlem jako vycházejícím sluncem, které zaplašilo temnoty, a všechny národy přicházejí z dálky se svými dary. Vstupují do města přes očistnou koupel, aby byly na posvátné hostině pohoštěny vínem. Epifanie tak dále rozvádí a zvyšuje význam Vánoc, které se stávají světovým svátkem všeobecné Církve. Je to slavná inaugurace Krále všeho člověčenstva , zjevení Boha jako Spasitele světa. Božský Ženich se přišel zasnoubit s lidstvem. V dřívější dobách bývala Epifanie křestním dnem.
Statio je tradičně v bazilice Svatého Petra nad hrobem prvního náměstka nejvyššího Pastýře.
Antifona Introitu je triumfální pozdrav Králi králů (Mal 3,1): Hle, Pán přišel jako Vládce a v jeho ruce je království, moc a vláda. Následuje žalm 71, 1: Bože, dej svou pravomoc králi, svou soudní moc královskému synu.
Orace osvětluje mysterium dnešní slavnosti. Přistupujeme dnes k oltářnímu trůnu Vykupitele, majestátního Vládce nebe i země, vedeni hvězdou víry podobně jako svatí tři králové: Bože, jenž jsi dnešního dne zjevil svého Jednorozeného pohanům přivedeným hvězdou, dopřej milostivě nám, kteří jsme ho již poznali vírou, abychom byli přivedeni až k patření na krásu tvé velebnosti.
Epištola (Iz 60, 1 – 6) obraznou řečí věští východ Slunce spravedlnosti a blahořečí Božímu městu – Církvi k příchodu Krále. Národy povstávají z temnost, aby chvátali ke světlu. Mesiáš si podrobí všechny národy. Tento obraz nabývá v současnosti výrazně na dramatičnosti a naléhavosti.
Graduale zní jako burcující výzva Církvi: Vstaň a sviť, Jeruzaléme, nad tebou vzešla sláva Páně.
Při čtení evangelia (Mt 2, 1 – 12) se spojujeme s holdem, který vzdávali Pánu první pohané jako zástupci našich předků. Pokračujeme v tom při zpěvu offertoria z žalmu 71 (10-11): Králové z Tharsu a ostrovů budou obětovat dary, dary přinesou králové z Arábie a Sáby, všichni králové země se mu budou klanět a sloužit. O naplnění tohoto proroctví je třeba se vroucně modlit.
Secreta vytváří spojení mezi dary mudrců a obětními dary: Pane, prosíme, pohlédni na dary Církve, v nichž ti podává již nikoliv zlato, kadidlo a myrhu, nýbrž to, co se těmito dary znázorňuje, obětuje a přijímá – Ježíše Krista, tvého Syna...
Preface chválí všemohoucího Otce za to, že jednorozený Syn se zjevil v podstatě naší smrtelnosti a obnovil nás novým světlem své nesmrtelnosti. Kánon má dnes opět svou vlastní modlitbu Communicantes: ... když oslavujeme přesvatý den, kdy se tvůj jednorozený Syn, spolu s tebou věčný ve slávě, zjevil viditelně s pravým naším tělem..
Communio dává aktuální náplň naší adoraci: Viděli jsme jeho hvězdu na východě a přišli jsme s dary, abychom se mu poklonili.
V závěrečné modlitbě prosí za nás Církev, abychom očištěnou myslí dosáhli porozumění toho, co slavnou bohoslužbou konáme.
Z homilie svatého papeže Lva Velikého
Milosrdná Boží prozřetelnost rozhodnuta přispět v posledním čase hynoucímu světu, předurčila, aby byly v Kristu spaseny všechny národy.
Z těchto národů bylo kdysi svatému patriarchovi Abrahámovi slíbeno četné potomstvo, které se nemá narodit ze semene těla, ale z plodnosti víry. A bylo přirovnáno k množství hvězd proto, aby se od Otce všech národů očekávalo potomstvo nebeské a nikoliv pozemské. Ať vstoupí, ať vstoupí do rodiny patriarchů všichni pohané a požehnání potomstva Abrahámova, jehož se zříkají synové podle těla, přijmou synové zaslíbení. Ať se ve třech mudrcích klanějí svému Původci všechny národy světa. Ať poznají Boha nejen v Judsku, ale ať je poznán na celém světě, aby všude v Izraeli bylo veliké jeho jméno (srov. Ž 75).
Proto tedy poučeni tímto tajemstvím Boží milosti, nejmilejší, oslavujeme s opravdovou radostí den svých prvotin a počátek povolání pohanů. Děkujme milosrdnému Bohu, že, jak praví apoštol, nás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. (Kol 1, 12 -13). Protože jak předpověděl Izaiáš, pohanský lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo (Iz 9,1).
A týž Izaiáš o nich říká Pánu: Národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě (Iz 55,5).
Tento den uviděl Abrahám a zaradoval se (srov. Jan 8, 56), když ve svém potomstvu, kterým je Kristus, poznal syny své víry, kteří mají být požehnáni, a když spatřil, že se pro svou víru stal otcem všech národů (srov Řím 3, 13 – 18). A tehdy vzdal čest Bohu a byl přesvědčen, že Bůh má dost moci, aby splnil, když něco slíbí (Řím 4, 20-21).
Tento den opěvoval v žalmech David slovy: Všechny národy se přijdou klanět, vzdávat úctu tvému jménu, Pane (85, 9) . A dále: Pán dal poznat dílo své spásy, přede všemi zjevil svou spravedlnost (97, 2).
Víme, že toto se děje od té doby, kdy hvězda přiměla tři mudrce odejít z jejich vzdálených krajů a přivedla je, aby poznali Krále nebe a země a poklonili se mu. Jejich služba vybízí zajisté také nás k následování, abychom se, nakolik jen můžeme, dali do služeb milosti, která všechny zve ke Kristu.
A v té snaze, nemilejší, si máte všichni navzájem pomáhat, abyste v Božím království, do něhož se dospívá pravou vírou a dobrými skutky, zazářili jako synové světla. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť on žije a kraluje s Bohem Otcem a s Duchem Svatým po všechny věky věků. Amen.
Sermo 3 in Epiphania Domini1, 3 - 5, PL 54, 241-244
