Závažnost postní doby
Meditace k postní době
„Čas Septuagesima [předpostní neděle] nám připomíná potřebu spojit se ¨v duchu pokání s vykupitelským dílem Mesiáše. Quadragesima – vlastní postní doba s praktikami půstu a pokání - nám dává příležitost se s ním ještě více spojit. Naše duše, vzdorující Bohu, se ve skutečnosti stala otrokem ďábla, těla a světa. V této svaté době nám církev ukazuje Ježíše na poušti (1. neděle postní) i v jeho veřejném životě, jak bojuje za to, aby nás osvobodil od trojího řetězu: pýchy, chtíče a chamtivosti, který nás váže ke tvorům. A až nás Kristus spojí se svou naukou a svým utrpením, vytrhne nás z našeho zajetí a osvobodí jako děti Boží, dá nám na Velikonoce božský život, který jsme ztratili. Proto postní liturgie tak bohatá na učení Mistra a ducha pokání Vykupitele, sloužila od dávných dob k poučení katechumenů a probuzení lítosti u veřejných kajícníků, kteří se snažili vstát s Ježíšem z mrtvých a přijímali na Bílou sobotu svátosti křtu a pokání.
To jsou dvě myšlenky, které Církev rozvíjí po celé postní období a na nevěrných Židech ukazuje hříchy, zabraňující nám vrátit se k Bohu, pokud se nespojíme s Ježíšovým postem (evangelium 1. neděle); u pohanů to vše umožňuje, aby přijali a přivolali účinky svátosti znovuzrození (Evang. 2. a 3. neděle) a Eucharistie v našich duších (Evang. 4. neděle postní).
V breviáři sledujeme čtení Starého zákona. V první postní neděli je to obraz Izáka ponořeného do rozjímání o Ježíši na poušti. Navíc již byla zmínka o Abrahámově synovi, když v předcházející neděli mluvila církev o tomto velkém patriarchovi. Ve druhém postním týdnu liturgie čte příběh o Jákobovi, který je postavou Ježíše Krista a jeho církve, Bůh jej chrání a žehná mu stejně jako tomuto svatému patriarchovi. Ve třetím postním týdnu se čtení zabývá Josefem a církev v něm vidí postavu Krista a církve, kteří měli užitek z pobouření a kteří zářili zvláštní nádherou pro svůj velmi čistý život.
Konečně je tu je čtvrtý postní týden zasvěcený Mojžíšovi, který osvobodil Boží lid a dovedl jej do zaslíbené země, což je obraz toho, co Ježíš a jeho církev konají pro duše o Velikonocích. „Ve světle Nového zákona, říká liturgie, Bůh vysvětluje zázraky provedené na počátku a ukazuje nám v Rudém moři obraz Svatého zdroje a v lidu osvobozeném z egyptského otroctví, postavení křesťanského lidu [orace v předvečer Letnic]. Tímto způsobem se připravíme, „abychom společně s církví slavili velikonoční tajemství na podkladě dvou zákonů, které nám poskytují plné porozumění pro velké Boží milosrdenství.“ [7a orace Bílé soboty].
Postní období je výzva k velkému návratu křesťanů celého světa, aby se připravovali na Velikonoce a uzavřeli svůj návrat velikonoční zpovědí a sv. přijímáním. Stejně jako Ježíš, který poodešel ze světa, modlil se a postil čtyřicet dní a učil nás tak svým životem apoštolátu, jak zemřít sami sobě, tak nás církev během této svaté doby vede, aby v nás umřel starý hříšný člověk. Tato smrt se projeví v našich duších bojem proti pýše a sebelásce, s duchem modlitby a vytrvalou meditací o Božím slovu a na našich tělech postem, zdrženlivostí a umrtvováním smyslů. A to se nakonec má v celém našem dalším životě projeví větším odloučením od potěšení a statků tohoto světa, a učinit nás štědřejšími v poskytování almužny [„Kdo se nemůže postit, musí to vynahradit hojnějšími almužnami, aby jimi mohl vykoupit hříchy, které nelze vyléčit půstem“ [Serm. Lent of St. Cesario of Arles, AD 542 - v textu] - a naučit nás zdržet se stranou od tohoto světa. Postní doba ve skutečnosti nemá být nic jiného než vyjádření kajícnosti a pokání, které pronikly do naší duše, takže čím více zabývá Božími věcmi, tím více se vzdává smyslných potěšení. Pro velkorysá srdce je to „příhodný čas“ [List 1. neděle postní] a zdroj svaté radosti, jak to všude projevuje postní liturgie.
Eleemosyna - Ieiunium - Oratio - Abstinentia (almužna, půst, modlitba, zdrženlivost), tato očistná práce se děje pod vedením Církve, která spojuje naše utrpení s utrpením Kristovým: bezbožní vstupují odvážně do boje, opírají se o milost Ježíše, která jim nechybí [Popeleční modlitba, Concedi, str. 307 MR]; silní nejsou hrdí na svoji zdrženlivost, protože vědí, že pouze Ježíšovo utrpení je zachrání a že pouze „účastí na něm s jeho trpělivostí lze tyto plody použít“ [Prolog k pravidlu svatého Benedikta a Postocoma 1. neděle postu].
„Dodržování postní doby, říká papež Benedikt XIV., je svazkem našeho bojovného šiku: díky tomu rozlišujeme nepřátele kříže Ježíše Krista; skrze něj odvracíme od své hlavy tresty Božího hněvu; s ním, chráněni nebeskou pomocí během dne, se posilujeme proti vlivu temnoty. Pokud se toto zachovávání zanedbá, děje se tak na úkor slávy Boží, na úkor katolického náboženství, a vyvstává nebezpečí pro křesťanské duše; a bezpochyby se tato nedbalost stává zdrojem neštěstí národů, katastrof ve věcech veřejných a úrazů v soukromých věcech.“ [Encyklika Non ambigimus, dne 29. května 1741].
