Neděle dvacátá čtvrtá po Duchu Svatém
Na závěr církevního roku nás církev zve, abychom rozjímali s evangeliem o posledním soudu: V den, který stanovil Bůh, zjeví se Boží Syn ve slávě na nebeských oblacích, shromáždí se před ním všechny národy světa a budou podrobeny konečnému a rozhodujícímu soudu.
Není pochyb o tom, že tímto rozjímáním chce církev dosáhnout toho, abychom si plně uvědomili svou odpovědnost, ale vidí také v Kristově soudu naplnění a korunovaci svého vítězství v díle spásy. Otevřeme proto svou duši a srdce velké důvěře a naději, že ten, který nás přijde soudit, je týž Pán, který nás přišel vykoupit a spasit. Církev nám to připomínala po celý liturgický rok. Zvláště podrobně nám to sdělila již o vánoční vigilii, když se slavil první příchod Božího Syna na svět. Jen díky Božímu Synu jsme byli vytrženi z ďáblova jha a patříme do jeho království, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů ( epištola). Proto jsme dostali podíl věřících ve světle, abychom na tomto světě žili životem, který je hodný toho povolání, ke kterému jsme byli povoláni.
Evangelium o konci světa nás nemá děsit zprávou o tom, co představuje nutný přechod z času do věčnosti. Ty, kteří Krista na tomto svět přijali, uvede Pán k sobě do nebe. Pro ty, kteří ho nepřijali, však, nebude jiného východiska, než že budou zavrženi. Zkáza Jeruzaléma je obrazem kalamity na konci světa. Jeruzalém padl již čtyřicet let po Pánově předpovědi. Nevíme však, kdy nastane konec světa a jediná možnost je být vždy připraven a žít s důvěrou v Krista věrně podle jeho přikázání.
Introit, i ostatní mešní mezizpěvy jsou dnes shodné jako v 23. neděli po Duchu Svatém, ale nabývají dnes zvláštní hluboký význam: To, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám. Jsou to myšlenky o pokoji. Nikoliv o zlu. Budete – li mě volat a přijdete ke mně, já vás vyslyším, ze všech míst přivedu nazpět vaše zajaté. (Jer 29, 11-12.14)
Na to vhodně odpovídají slova žalmu (84,2): Požehnal jsi, Pane, zemi svoji, odvrátil jsi Jakubovo zajetí . Bůh chce, aby poslední den byl dnem odměny a triumfu. Pro všechny připravil dostatečné prostředky ke spáse. I jeho hrozba a výstraha zní k naší spáse. Nejistot o tomto dni má probudit a udržovat naši bdělost a připravenost a jsou po nás útěchou v těžkých posledních zkouškách. Proto máme usilovat, abychom unikli budoucímu hněvu, jak je to v našich silách. Pak bude pro nás den soudu dnem vítězné slávy.
V Oraci církev vyprošuje, aby Pán povzbudil a posílil vůli svých věrných, tak aby si větší horlivostí osvojovali ovoce vykoupení a obdrželi od něho mocnější léky jeho milosrdenství. Prosíme tak, abychom času, který nám ještě zbývá, využívali lépe než dosud.
Epištola (Kol 1, 9-14) nám připomíná, že církev se za nás po celý rok nepřestávala modlit, aby nás naplnilo dokonalé poznání Boží vůle. To je totiž ona všestranná moudrost a duchovní pochopení, které je základem bohumilého života. Nešlo jen o teoretické poučování, ale o praktické naplňování Božího zákona, abychom měli účast na dědictví věřících.
Graduale (Ž 43, 8-9) děkuje dnes za všechna dobrodiní, která připomíná sv. Pavel ve svém listě. Osvobodil jsi nás, Pane, od těch, kteří nás sužovali, a zahubil jsi ty, kteří nás nenáviděli.
Z evangelia (Mt 24 – 35) je nám zřejmé, že celá minulost i budoucnost je před Božím zrakem nehybnou přítomností. Slyšíme jeho předpovědi zhouby a zkázy. Jeruzalém postihl tak děsivý pád nikoliv proto, aby nám poskytl obraze konce světa, ale především proto, že se odchýlil od Pána a od cesty, kterou mu od věků vyznačil. Ani na konci světa by nemusely všechny národy kvílet, kdyby na svět nevstoupil hřích a kdyby se vždy chovaly tak, jak jim Bůh přikázal, aby došly spásy. Pro vyvolené budou tyto dny ukráceny.
Apoštolové očekávali předpovězený konec světa velmi brzy. Byl to také ohlas Pánova častého a důrazného napomínání k bdělosti: Syn člověka přijde v noci jako zloděj, když to nikdo neočekává. Byla v tom však také jejich touha po jeho opětovném příchodu. Slova, že evangelium se musí nejdříve rozšířit po celém světě, nebyla pro ně překážkou v tomto očekávání, protože jejich představa o velikosti světa byla omezená. Na otázku, kdy Pán přijde, však jistě odpovídali: „Nevíme, ale buďte připraveni“.
Jaké to bude „znamení Syna člověka“ na nebi, Spasitel neurčil, ale od dob sv. Cyrila Jeruzalémského se obecně soudí, že to bude znamení kříže. Předcházející temnotu a zhroucení vesmíru protrhne mohutný jas vycházející z vítězného kříže. Bude následovat vzkříšen těl a všeobecný soud.
Ten Spasitel, který tak slavně přijde, sestupuje při každé mši svaté na oltář, a tak je každá mše svatá předzvěstí konečné slavné parusie, kdy přijde s velkou mocí a velebností. V tomto vědomí bychom měli být přítomni každé mešní oběti.
Po Pánově líčení vesmírných katastrof nabývá zpěv k offertoriu zvláštní tklivosti a vroucnosti: Z hlubin volám k tobě, Pane, vyslyš mou modlitbu. I secreta je ozvěnou eschatologického evangelia, když naléhavě prosí, aby Pán obrátil naše srdce k sobě, osvobodil je od pozemských žádostí a pozvedl k nebeským touhám.
Naši důvěru proto posiluje Pánovo slovo ve zpěvu Communio: Začkoliv budete prosit, věřte, že to obdržíte a stane se vám to (Mk 11, 24). V této důvěře prosíme v závěrečné modlitbě o to nejdůležitější: aby mocí posvátných tajemství bylo vyléčeno vše, co je v naší duši hříšného.
Hans Memling Poslední soud 1466-1473
Národní muzeum Gdaňsk
Paulo Pasqualucci: Kristus Soudce
