Svátek Neposkvrněného Srdce Panny Marie
Úcta k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie má v Církvi svou historii. V XVII. století se o její šíření zasloužil svatý Jan Eudes (1601 – 1680) . Sestavil k tomuto svátku mešní texty a slavil ho ve své řeholní kongregaci. V roce 1668 dosáhl schválení těchto textů od kardinála legáta pro celou Francii. Řím zatím několikrát odmítl svátek schválit. Teprve po zavedení svátku Božského Srdce v roce 1765 byl svátek Mariina srdce povolen také na některých dalších místech. Nejdříve Pius VII. a pak Pius IX. povolili ve vybraných chrámech zvláštním způsobem uctívat toto Srdce. Římský misál z roku 1814 uvádí tento mešní text mezi svátky „pro aliquibus locis“.
K zásadní změně došlo v roce 1944. Když papež Pius XII. pod vlivem fatimských zjevení a hrůzy 2. světové války zasvětil 8. prosice 1942 svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, učinil při tomto zasvěcení i nepřímou zmínku o Rusku a dosáhl tak obratu ve vývoji druhé světové války, rozšířil v roce 1944 kult Neposkvrněného Srdce Panny Marie na celou církev na věčnou památku tohoto historického zasvěcení. Chtěl tak dosáhnout mír mezi národy, svobodu pro Církev, obrácení hříšníků a rozšíření ctností lásky a čistoty.
Původně byla tomuto svátku zasvěcena neděle v oktávu Nanebevzetí Panny Marie, pak sobota po svátku Božského Srdce. Pius XII. poté, co 8. prosince jako první přijal výzvu Panny Marie Fatimské a zasvětil 8. prosince 1942 lidský rod jejímu Neposkvrněnému Srdci, což přivodilo obrat ve vývoji 2. světové války, rozšířil kult Neposkvrněného Srdce Panny Marie pro celou církev a stanovil jeho slavení na 22. srpna, oktáv Nanebevzetí.
Dodnes ani po uplynutí takřka jednoho století nesplněný požadavek, aby papež zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie ve spojení se všemi biskupy světa, patří k ústřednímu tématu fatimského zjevení a tato okolnost hraje klíčovou roli ve stále tragičtějším vývoji dějin církve i světa. (viz)
K úctě svého Neposkvrněného Srdce si Matka Boží vyžádala zvláštní smírnou pobožnost pěti prvních sobot v měsíci.
Mešní text
Liturgie svátku zdůrazňuje duchovní úsilí Srdce první Ježíšovy Učednice, které naslouchalo jeho slovům a uchovávalo je v sobě. Maria nás tak učí čerpat z hloubky Božího Slova, kterým nás Bůh vede v našem životě.
Introit netvoří tentokrát verš žalmu, ale slova svatého Pavla z listu Židům: Přistupujme s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoliv potřebujeme pomoc (4,16). Teprve pak přichází ke slovu žalm: Ze srdce mi vytryskla slavnostní řeč, přednesu svůj zpěv králi (Ž 44, 2).
Orace oslavuje Mariino Srdce jako nejdůstojnější příbytek Ducha Svatého, a také nás vybízí, abychom podle tohoto Srdce žili. Epištola (Sir 24, 23-31) opěvuje Marii, která se nám sama představuje jako vonná a plodná révu, zve nás, abychom se sytili z jejích plodů, neboť, jak praví, … jsem matkou krásného milování, bázně a poznání. Samotné pomyšlení na mě je sladší než med. Kdo mě poslouchá, nebude zahanben, kdo se mnou zabývá, nezhřeší.
Evangelium nás zavádí pod kříž, kde bylo Neposkvrněné Srdce probodeno nejkrutějším mečem, aby se Maria tak stala naší Matkou.
V offertorium zaznívají slova Mariina chvalozpěvu. Secreta je prosbou, aby Pán naše srdce zanítil stejným plamenem, jakým plane Srdce blahoslavené Panny Marie.
Communio (Jan 19, 26-27) nám připomíná, že k daru, ve kterém nám Pán daruje sám sebe, připojuje i svou nejsvětější Matku.
Na závěr prosíme, abychom na přímluvu té, jejíž Neposkvrněné Srdce uctíváme, byli osvobozeni z přítomných nebezpečí a dosáhli věčného života.
Korunka k neposrvrněnému Srdci Panny Marie
