Patnáctá neděle po Duchu Svatém
Neděle důvěry v Boží dobrotivost
Patnáctou nedělí po Duchu Svatém začíná podzimní období církevního roku. Církev obrací svůj zrak k druhému příchodu Páně. Znenáhla se vynořuje obraz Krista, který slavně dokoná dílo spásy. Velikonoční retrospektivu a výzvy k rozvoji křestního daru vystřídá touha po definitivním setkání s Ježíšem a jeho Otcem ve slávě, kterému bude předcházet konec lidských dějin. Je to příznačný motiv starokřesťanské zbožnosti. V dobách, kdy pronásledovaná církev směřovala k domovu převážně v mučednickém rouchu, byla touha po dosažení koruny slávy obzvláště výrazná. Mysleme na to, že i pro nás může brzy nastat podobná situace.
Liturgie této neděle je protkána pocity hluboké důvěry, která podněcuje církev k její modlitbě. Žalmové části mešních textů prosí o pomoc Boží milosrdenství a s prosbami se spojují ihned díky, tak velká je jistota církve, že Bůh nikdy neopomene její prosby vyslyšet. V introitu se církev dovolává Pána slovy žalmu 85: Nakloň, Pane, své ucho ke mně a vyslyš mě. Bože můj, spas svého služebníka, který v tebe doufá. Smiluj se nade mnou, vždyť k tobě volám po celý den.
Boží dobrotu bude výmluvně dokumentovat dnešní evangelium. Vzkříšení jediného syna vdovy z Naimu zjevuje Ježíšovu lidskou i božskou dobrotivost a je symbolem všech slavných vzkříšení, která církev obdrží pro své děti dosud pohřbené ve smrti hříchu. Lidská slabost údů církve volá po neustálém Božím milosrdenství a pomoci také proto, že naše hříchy hyzdí tvář církve a slouží nepřátelům jako zbraň.
Tomu odpovídá obsah mešní orace: Pane, ať tvoje trvalé milosrdenství očišťuje a chrání tvou církev, a protože bez tebe nemůže obstát bez pohromy, nechť ji stále řídí tvá moc.
Závažnost apoštolova napomenutí v epištole (Gal 5,26-6,10) vrcholí v jeho slovech: Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat, neboť co kdo zaseje, to bude i sklízet. Proto nás svatý Pavel vybízí ke konkrétním dobrým skutkům a k vzájemné pomoci na cestě ke spáse. Dokud máte čas, prokazujte dobro všem, zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny.
Graduale oslavuje Pána a vyzývá, abychom vděčně opěvovali jeho jméno a hlásali jeho milosrdenství, protože Bůh je veliký Král nad celou zemí (Ž 91, 2-2; 94 3).
Z offertoria (Ž 39, 2,3, 4) jakoby k nám zaznívala vděčná slova vdovy, která obdržela od milostivého Pána zpět svého syna živého.
Secreta je prosbou o obranu před útoky ďábla. Touto ochranou jsou pro nás svátosti. O tom hovoří také postcommnio, když naléhá, aby působením nebeského daru převládal v nás vždy jeho účinek nad naší vůlí.
