Definitivní konec Ecclesia Dei
Jaké budou důsledky pro tradiční ritus a Summorum Pontificum?
Úvod
Zatímco ještě stále krvácí rána způsobená Mystickému Tělu zničením Františkánů Neposkvrněné, rýsují se rizika, jaká hrozí institutům, které na základě výše jmenovaného dokumentu dosud podřízené papežskému právu nyní přecházejí pod právo diecézní a jsou plně podřízené biskupům -notoricky známým jako modernisté. S jedinou možností obrátit se na Apoštolskou Signaturu vedenou kardinálem Mambertim, který se již několikrát podřídil zvrácenostem papežského dvora.
To znamená, že se potvrzují obavy ze zrušení Summorum Pontificum, pokud jde o svobodu používat liturgii tradičního ritu bez opozice biskupa, která se zlověstně projevila ve většině diecézí, a to i přes to, že dvě třetiny biskupů na nedávný dotazník odpověděly, že jsou pozitivně nakloněni institutům, které si zvolily tradiční ritus. V každém případě krize v liturgii není nic jiného než zrcadlo současné naukové i morální krize.
Podívejme se ve stručnosti na text Motu proprio, který útočí na Ecclesia Dei a byl publikován již v lednu 2019.
1. Již několikátá rána katolicitě a liturgii
Několik historických dat a konstatování s poukazem na případné prohloubení
1.1 – Misály
17. března 1965 Pavel VI. celebroval první mši NO. Misál 1965 je pouze první etapou následujících reforem, které se vymykají koncilním ustanovením.
3. dubna 1969 byl promulgován nový misál s účinností od 30. listopadu, 1. neděle adventní (Costituzione apostolica Missale Romanum, 1969).
V roce 1975 vyšlo druhé typické vydání, které zrušilo rubriky týkající se role podjáhna, řádu, který byl zrušen v roce 1972 apoštolským listem Ministeria quaedam (1). Italský překlad z roku 1983 je dosud v platnosti.
K prvním dvěma typickým vydáním Missale Romanum ex decreto sacrosancti oecumenici Concilii Vaticani II instauratum, auctoritate Pauli PP. VI promulgatumbylo připojeno třetí Ioannis Pauli PP. II cura recognitum, provedené Janem Pavlem II. za účelem zařadit rubriky, které vyplývají z kodexu kanonického práva 1983 a týkají se slavení eucharistie.
V roce 2008 během pontifikátu Benedikta XVI. vyšla třetí opravená edice.
Edice z roku 2020 je další opravená a přináší další změny.
1.2 - Od typické edice 2002 k překladům. Důsledky opuštění latiny
Především zdůrazňuji, že revize a změny nových misálů se netýkají jen lingvistického přizpůsobení, ale vnášejí teologické a eklesiologické prvky, založené na antropocentrismu [qui - qui].
Z lingvistického hlediska typické vydání vyžadovalo novou zvláštní edici kvůli nesčetným lidovým jazykům. Takové vydání vyžaduje ustavičné revize, protože živý jazyk se stále vyvíjí [qui e indice articoli].
Nesmíme zapomínat, že rozvoj křesťanské latiny může být přístupnější pro lidi z oblasti Říma či Milána, ale jinak je tomu u jazyků, které mají původ gotický, keltský a další. Právě z hlediska prestiže římské církve a sjednocující síly papežství je latina jediným liturgickým jazykem, který má svůj základ v kultuře Západu. Když tedy opouštíme latinu, má to důsledky kulturního charakteru na aktuální kulturu, která je kolébkou evropské civilizace.
Když uvážíme, že ritus liturgie je komunikace mezi Bohem a člověkem skrze Písmo, pak tatokomunikace s Bohem se vyjadřuje důstojně především una voce dicentes. Tento princip byl zachován ve východních ritech, které používají aramejštinu, antickou řečtinu a staroslověnštinu.
Lidová řeč zde nepředstavuje žádný zisk. Posvátný jazyk, strukturovaný, obsahující výrazy pro dogmata a víru apoštolů dospěl až k nám skrze staletí a zachoval nenahraditelný a nepřeložitelný smysl: jsou zde slova, která mají svůj význam a smysl, jaký by jakýkoliv překlad zrazoval a odváděl od původního smyslu. Navíc společný jazyk dává všem pocit stability a výstižnosti, jakou překlad spíše banalizuje. Lidový jazyk postačí zavést do čtení, tak jak to činí Summorum Pontificum a jak tomu bylo při první liturgické reformě v roce 1965, která se více blížila Summorum Pontificum, protože ještě nezavedla lidový jazyk, který kvůli zdomácnění vytváří nadbytek slov a výjimek, vzdalujících od původního smyslu a zavádějících jinam. Volná vybočení jsou právě ta, která se nedrží věrně litery Koncilu a rozvíjejí se nakonec v rozporu s Koncilem. Příkladem je právě ono vyloučení latiny z latinských obřadů tam, kde podle čl. 32 měla zůstat zachována, ať už se v didaktické části používá jakýkoliv lidový jazyk (Iota unum, Romano Amerio).
Ve Veterum Sapientia Jana XXIII. (1962) nechybí připomínka, že latina zůstává neměnitelným jazykem; - je zasazena v dobře vymezených pramenech, chráněna před vývojem, kterému se podrobují národní jazyky – a cituje apoštolský lit Pia XI. Officiorum omnium:
»Jelikož církev ve svém komplexu zahrnuje všechny národy a bude trvat až do konce světa...potřebuje pro sebe univerzální, neměnný a nikoliv vulgární jazyk«. Takový jazyk je nezbytný k jasnému definování konceptů a solidnímu myšlení. To je důvod, proč je trvale platný požadavek sdělovat myšlenky s jistotou, silou, precizností a bohatstvím, s dostatečnými odstíny. Takový jazyk je nezbytný pro magistérium, k formulování dogmatických definic, ve kterých jsou nepřípustné dvojakosti, k vyjadřování základních částí liturgie, ve kterých jsou lidské a pomíjející věci obsaženy v tajemstvích, ale vedle nich také věci lidské a promítající se do hojnosti věcí božských a nepomíjejících. Sám Benedikt XVI. v motu proprio Latina Lingua požaduje zachování dobré znalosti latiny a její kompetentní používání. To byl podnět, který však zůstává bez výsledků a konkretizace.
2. Nové typické vydání misálu je plodem odmítnutí Lirurgiam autenticam
Poslední editio typica není nic jiného než plod motu proprio Magnum principium (9. 9. 2017), které pojednává o dvou otázkách považovaných za spřízněné: inkulturaci a a decentralizaci liturgického obsahu s modifikací kánonu 838 KCP týkající se kompetence Svatého stolce, biskupských konferencí a diecézních biskupů v řízení liturgie.
Jedná se likvidaci instrukce Lituriam autenticam (7.5. 2001) pojaté jako předpokládané oznámení ([qui]) o zavedení lidových jazyků při zveřejňování knih římské liturgie. Vytváří se tím brána pro decentralizaci biskupských konferencí [qui] při přípravě liturgických knih a nabourává se tím jednota a univerzálnost katolicity.
Stojí za zmínku, že kardinál Sarah včasným dokumentem upozornil na revoluční zvrat naznačený v Apoštolském listu a požadoval omezení autonomie biskupských konferencí při překladu liturgických textů. Ale ihned následovalo slavné papežské correctio [qui] kardinálových požadavků, ze kterého si zaslouží pozornost následující pasáž: »Magnum principium již nezastává požadavek, že překlady mají být ve všech bodech ve shodě s normami Lirurgiam autenticam, jak tomu bylo v minulosti«. Toto tvrzení je spojeno s dalším, podle kterého liturgický překlad požadoval „trojí věrnost“ - k originálnímu textu, k jazyku překladu a k chápání adresátů. Magnum Principium je považováno za začátek procesu, který může vést velmi daleko od opravdového rozvoje liturgie.
Procesy načasované jako potulné miny v neurčených rytmech Svatého stolce rozdrobují jak nauku, tak morálku a nyní liturgii, fons et culmen všeho. Církev je zaváděna někam, kde už neplatí identita a funkčnost.
Kardinál Sarah jako příklad požadavků co největší věrnosti originálním textům uvádí termín consubstantialem ve francouzském překladu Creda. Ale také pokud jde o italský nový překlad misálu, kromě jiných nedostatků vykazuje trojí nevěrnost k Magnum principium výše uvedenému. Tak zde najdeme:
1. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově(rozumí se večeři Páně). Tento text je převzat z Apokalypsy. A následuje nezměněný text setníkovy odpovědi: Pane nejsem hoden, abys vešel pod moji střechu. Tento originál je však zcela nahrazen emfází hostiny: Pane nejsem hoden, abych se účastnil tvé hostiny, a oltář se tak stává pouhým hodovním stolem.
2. Rovněž beze změny zůstávají neoprávněné překlady multis jako za všechny [viz dlouhý dopis Benedikta XVI. německým biskupům].
3. Deus Sabaoth se překládá jako „Bůh vesmíru“ místo Bůh nebeských vojsk. Obdobně byl odstraněn pojem církve bojující, trpící a vítězné, jako byl i vyřazen pojem věřícího jako vojáka Kristova. Nemluví se již vůbec o církvi očišťující a vítězné.
4. Změny v Gloria: „Pokoj lidem dobré vůle“ je přeložen Pokoj lidem, které Pán miluje. Je to evidentní odchod od latinského textu, který v modernistickém pojetí zahrnuje všechny bez rozdílu.
5. Feministický klíč v Confiteor: Je zde dvakrát vložen výraz »sestry«, jakoby pojem “člověk“ nezahrnoval jak muže i ženy. Ve skutečnosti se jedná o evidentní antropocentrickou emfázi, která se snaží vyloučit omezující dimenzi „věřících spojených v Kristu“. Určující a rozhodující vztah a spojení s Kristem – „já“ je nahrazeno kolektivem.
6. Pozornost mnoha kritiků se soustřeďuje na Pater noster,konkrétně jeho předposlední prosbu, a naléhavý požadavek papeže současně s novou verzí evangelií: neuveď nás do pokušení. Smysl této prosby nikdy nebyl ten, že by Bůh sváděl lidi ke zlému. Tridentský katechismus k tomu praví:
»Říkáme, že jsme uvedeni do pokušení, když se mu podvolujeme. Můžeme být uvedeni dvojím způsobem: první, když upadáme do zla, ke kterému nás někdo svádí. Do pokušení však nikdo není sváděn od Boha, protože Bůh nemůže být v žádném případě příčinou hříchu, neboť nenávidí všechny, kdo páchají nepravost (Ž. 5,7). Svatý Jakub píše: »Když je někdo pokoušen, ať neříká: „To mě pokouší Bůh!“ Jako je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému, tak ani on sám nikoho nenavádí ke zlému (Jak 1,13).
Můžeme být pokoušeni v tom smyslu, když on sám dopouští, abychom byli pokoušeni, ale může zabránit tomuto pokušení u toho, kdo nad pokušením vítězí. Bůh dopouští, aby i dobří a zbožní lidé byli pokoušeni, ale neodpírá jim svou milost.
Bergoglio dospěl k tvrzení, že překlad: „a neuveď nás do pokušení“ není správný. Tak Francouzi zaměnili dotyčný text překladem „nedovol mi upadnout do pokušení“. Jsem to já, kdo upadá a nikoliv on, kdo mě vystavuje pokušení, aby pak viděl, jak jsem zhřešil. Tak si dobrý otec nepočíná a rychle nám pomáhá povstat. Tím, kdo uvádí do pokušení, je Satan, to je jeho úřad.
Řecký výraz (μὴ εἰσενέγκῃς) je tvar slovesa εἰσφέρω - vstupovat dovnitř. Co to znamená? Písmo mluví jasně: Protože jsi byl Bohu milý, byl jsem poslán, abych tě vyzkoušel (Tob 12,13). Podobně píšou církevní Otcové: Váš život zde je život ve vyhnanství a nemůže být bez pokušení, protože váš pokrok nastupuje jen v důsledku překonaných pokušení. Nikdo nepozná sám sebe jinak než skrze pokušení, ani nemůže být korunován, dokud nezvítězil. Nezvítězíš bez bojování. Ani nemůžeš bojovat bez nepřátel a pokušení (Augustin, Žalm 60). Nebylo by ctnostných skutků bez zkoušek a pokušení, ani víry bez jednání, ani vítězství bez boje. Jestliže chceme triumfovat, musí dojít k boji (Lev Veliký Serm. I 1 De Quadrag.) ...Pokušení je pro nás nutné, abychom poznali, jací skutečně jsme(srov, Jan 15).
7. V druhé eucharistické modlitbě nacházíme nahrazení slov, která byla řečena při proměňování v epiklesi: Sešli Svého Svatého Ducha na tyto dary, které ti přinášíme, aby se staly Tělem a Krví našeho Pána Ježíše Krista. Místo toho se zde říká: SEŠLI ROSU SVÉHO DUCHA.
Také zde se jedná o literární překlad, který měl nahradit méně literární effusione, ale smysl je zcela totožný.
Kardinálové Bacci a Ottaviani v „Breve esame critico del Novus Ordo Missae“ píšou: „Prošli jsme jeho nové kánony, z nichž druhý bezprostředně pohoršil věřící tím, jak je zkrácený. O něm jsme prohlásili, že tento text může s naprostým klidem svědomí používat kněz, který vůbec nevěří v přepodstatnění ani v posvátný charakter mše svaté, a proto se velmi dobře hodí i pro protestantské pastory.
Nuže, v Bibli se rosa používá vždy jako metafora Ducha Svatého, Božího milosrdenství, tedy plodného Božího působení; ale používat metaforu, když se jedná přímý zásah Ducha Svatého? Nový výraz připomíná Žalm 133: Jak dobré je a příjemné, když jsou bratři pospolu... je to jako hebronská rosa, která kane na siónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky. Zdůrazňuje se bratrská jednota, ale přitom se ještě více vzdalujeme od reálné přítomnosti, která je podstatou mše svaté.
8. Beze změny zůstává svátostné obětování ve formě hebrejského berakah a vyloučení »Mysteriuim fidei« z konsekrační formule.
Tyto nové eucharistické modlitby jako slovní varianty zcela opomíjejí skutečnost, že římský kánon předává Petrova slova, která jsou přesně to, co slyšel přímo od Pána. Kánon je ústřední část mše svaté, chápané jako Sacrificium (Oběť). Podle tridentského koncilu je to plod apoštolské tradice a byl konkrétně zformulován již v době Řehoře Velikého (600). Církev nikdy neměla žádné jiné kánony. Sám výraz mysterium fidei v konsekrační formuli je prastará tradice, jak to dosvědčuje papež Inocenc III. v listě lyonskému arcibiskupovi. Také svatý Tomáš Akvinský věnuje celý článek v Summa Theologica obhajobě mysterium fidei. Koncil ve Florencii to výslovně potvrdil. Není to náhoda, že slova mysterium fidei jsou zařazena do konsekrační formule. Mediator Dei potvrzuje, že Kristova oběť je jen jedna a jediná a celá náleží Kristu. Ona slova jsou pronášena v okamžiku proměňování kalicha a tedy Krve nové a věčné Smlouvy. Pán nám nařizuje, abychom toto činili na jeho památku až do konce časů. I slova mysterium fidei náležejí Kristu, který tak napovídá své smírné a výkupné konání, a zde se můžeme jen klanět a přijímat. V reformované mši naopak jsou do úst celého shromáždění vkládána slova ve formě ohlášení, které komolí hrubým způsobem to, co se dělo na oltáři.
Tím, že Mysterium fidei bylo vyloučeno z formule proměňování a zařazeno pak jako aklamace věřících, navozuje se narativní styl, jakoby proměňování bylo záležitostí celého shromáždění. Kromě toho aklamace narušuje posvátné mlčení a banálně vpadá do hluboké adorace věřících, kteří mají prožívat nejvyšší a nejslavnější okamžik obřadu mše svaté.
Závěr
Někteří dokonce tvrdí, že inovace Novus Ordo tryskají organicky z dřívějších vznešených forem bez zlomu, v dynamické kontinuitě. Jenomže tyto dvě formy ritu vycházejí ze zcela rozdílné eklesiologie: první autenticky deocentrická byla nahrazen druhou – antropocentrickou.
Není možno zapomenout na Lutherova slova: Když rozbijeme mši, říkám já, rozbíjíme celé papežství. A to proto, že na mši jako na skále je postaven celý papežský systém, s jeho mnišstvími, biskupstvími, kostely, oltáři, s jeho ministry, jeho naukou a vůbec se vším. Toto všechno je třeba zbourat jednou provždy spolu se svatokrádeží ohavné katolické mše.
V podstatě se Luther obrací ke svým nohsledům těmito termíny: prioritou není zničit papežství, ale katolickou mši a s ní se pak zhroutí všechno, i papežství.
Jedině duch, který je živen kontaminovaným katolicismem, může strpět, aby se slavilo nesmírné Kristovo tajemství v kontextu ritu, který kromě toho, co již bylo řečeno, zcela podhodnocuje:
1. Chválu a oslavu Nejsvětější Trojice, která ze mše zcela vymizela a příslušná preface zůstala jen jednou na samotný její svátek.
2. Zmínky o „společenství svatých“ a přímluvě Panny Marie.
3. V nových textech vylučuje, jak jen možno, přímluvu svatých.
4. Vyhýbá se smírné oběti a prosebným obřadům. Těžce deformuje obětování.
5. Vyhýbá se jasnému potvrzení přepodstatnění a reálné přítomnosti, a to i změnou konsekračních slov.
Oznámení o nové edici Misálu NO je provázeno přípravou prohlášení o svěření Římského misálu Božímu lidu v duchu zatemnění dogmatického poslání kněze, v duchu eklesiologie Božího lidu, tedy vysloveně antropocentrické, při které se Pánova oběť realizuje jako „stůl slova“ s bratrskou hostinou jako sebeoslavou přítomného shromáždění.
