Neděle Quinquagesima
Po Abrahamovi a Noemovi dnes vystupuje v římské liturgii hodin patriarcha Abrahám, o jehož postavě rozjímá sv. Ambrož jako o velikánovi, který je křesťanský před Kristem, evangelijní před evangeliem a apoštolský před apoštoly. Tento muž velké víry a velké poslušnosti se stává nositelem největších mesiášských zaslíbení. V jeho žilách proudila krev, která má jednou ve vtěleném Bohu vykoupit svět. Na hoře určené k smrti Vykupitele je připraven obětovat svého jediného syna jako oběť víry a poslušnosti. Jeho tak bohulibé oběti se dodnes dovoláváme v každé mši svaté.
K tomuto praotci, v němž budou požehnána všechna pokolení, přistupuje svatý Pavel se svým velehymnem lásky, aby tak u bran svatopostní doby představil hlavní pohnutku vykupitelského utrpení a smrti Božího Syna. Tento zpěv o lásce nás oslňuje i zavazuje svou krásou a bohatostí myšlenek, vyslovených s prostotou s podmaňující pravdivostí.
Těmito úvahami připraven vystupuje v evangeliu sám Spasitel se svou podrobnou předpovědí vykupitelského utrpení. Abychom nenásledovali apoštoly v jejich nechápající slepotě, prosme Pána z celého srdce: Pane, ať vidím! Prosme o dar víry se stejnou naléhavostí, s jakou slepý od narození křičel stále hlasitěji: Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!
Mešní texty
Žalm Introitu (30, 3-4.2) vyslovuje pokornou důvěru před nadcházející postní dobou, která bude kající cestou k Velikonocům: Buď mi ochráncem a místem útočiště, abys mne přivedl ke spáse, neboť ty jsi moje síla i moje útočiště. V tebe jsem doufal, kéž nejsem navěky zahanben. Pro svou spravedlnost mi pomoz vyváznout.
Ve stejném duchu vyznívá i dnešní orace: Pane, vyslyš milostivě naše prosby a ochraňuj nás zbavené pout hříchů ode všeho protivenství.
Epištolou, třetím liturgickým kázáním svatého Pavla (1 Kor 13, 1-13) vrcholí naše předpostní příprava. Pojednává o lásce. První požadovalo připravenost na tuhý zápas, druhé kladlo důraz na vytrvalost. Třetí zdůrazňuje lásku, která má provázet a oživovat naše zápasy a oběti. Žádná ctnost nemá pravou cenu před Bohem a není zárukou spásy, pokud není spojena s láskou, kterou dává srdci Duch Svatý. Láska je pravou podobou všech ctností a zajišťuje jim přetrvání do věčnosti.
Graduale (Ž 76, 15-16) vyslovuje díky za Boží lásku projevenou ve vykupitelském díle: Ty jsi Bůh, který koná divy, proslavil jsi mezi národy svou moc; svým ramenem jsi vysvobodil svůj lid, Jakubovy a Josefovy syny.
Tractus (Ž 99, 1-2) pokračuje v díkůvzdání: Jásejte Bohu všechny země, služte Pánu s radostí, předstupujte před něho s plesáním. Pamatujte, že Hospodin je Bůh, on nás učinil, nikoliv my sami, jsme jeho lid a ovce jeho pastvy.
Evangelium (Lk 18, 31-43) je výmluvným úvodem k postní době. Pán jasně předpovídá své budoucí utrpení, ale učedníci nic nechápou. Proto je potřeba, aby nám Pán otevřel zrak, podobně jako slepému u Jericha. Musíme si osvojit jeho naléhavou prosbu: Pane, ať vidím!
Ohlasem této prosby je verš k Offertoriu: (Ž 118, 12-13): Požehnaný jsi, Pane, nauč mě svým přikázáním. Svými rty hlásám všechna ustanovení tvých úst.
V Secretě prosíme o zahlazení našich vin: Ať tato oběť, Pane, smyje naše viny a posvětí duše i těla tvých poddaných k slavení oběti.
Communio děkuje za svátostné účinky obětní hostiny: Jedli a nasytili se do sytosti, Pán vyplnil jejich touhu a nejsou zklamáni (Ž 118, 12-13).
V Postcommunio prosíme, abychom skrze přijatý pokrm byli chráněni před každým protivenstvím.
* * *
Již ve středu vstoupíme do doby svatopostní.
