Krize církve a krize moderního světa
Krize moderní církve je zjevná v tom, že onen vliv na svět, na který se při své zamýšlené obnově zaměřila, selhal. Rozpor mezi záměry koncilu a jeho výsledky je ve všech oblastech evidentní.
Stav světa v současné době se podobá situaci před zánikem pohanské kultury ve čtvrtém století. Je zde mnoho opakujících i souběžných fenoménů: rozmařilost společnosti, kvetoucí erotismus, opojení hrami a zábavou a jejími idoly, rozvody, potraty, rozbujelá administrativa, hromadění bohatství a vykořisťování mas, kriminalita. To, co ve 4. století scházelo, byla nadvláda techniky a s tím spojených fenoménů. Tehdy byla technika málo významná, zatímco dnes propůjčila životnímu způsobu lidstva celou svou vyumělkovanost, která potlačuje všechny přirozené projevy, od lásky a plození až po smrt.
Daleko pozoruhodnější než tato řada zvláštních fenomenů je podobnost, jaká panuje mezi těmito dvěma epochami. Právě tehdy, kdy zanikající pohanství se rozhodlo pro přítomnost oltáře bohyně Vítězství v kurii, zakoušelo podobné změny, jaké nyní nastoupily v katolické církvi. To je hlavní myšlenka slavného Relatio, které při zasvěcení oltáře pronesl římský senátor a spisovatel Symmachus: Je naprosto správné, abychom se na všechno, co se obecně uctívá, dívali jako na jedno a totéž. (…) Díváme se na stejné hvězdy, obklopuje nás všechny tentýž vesmír. Jakou to hraje roli, s jakým názorem ten či onen hledá pravdu? K takovému tajemství nemůžeme dospět jen jednou cestou.
Zde můžeme v obrysech vidět, co stojí u kořenů krize tehdejšího pohanství i současného křesťanství. Katolická církev ztrácí to, co je pro její náboženství nejvlastnější a katolicismus se rozpouští ve všeobsahujícím sbližování božstev, přičemž jsou všechna náboženství stavěna na roveň a stala se přijatelná. Jádro splývání všech náboženství je jistě obsaženo v řeči Pavla VI.: katolicismus už nemá stát nad ostatními náboženstvími, nýbrž patří do stejné kategorie jako ona, je hodnotou, kterou se od nich odlišuje, ale její odlišnost od jiných náboženství je vlastně stejná, jakou s sebou přináší rozdílná řeč, kultura a povolání.
To, čím se vyznačuje krize pohanství a křesťanství, je pyrrhonistický duch, který popírá jistotu veškerého poznání a z něho pak vychází pluralistický pohled na náboženství, která jsou vzájemně srovnatelná a jsou stejnou měrou omezená a nepřiměřená vzhledem k nesmírnému tajemství Všehomíra.
To má nesmírný vliv na úpadek mravů, jehož projevy jsme už uváděli. Jsou velmi rozmanité, ale všechny pramení z toho, že lidské jednání se neřídí ani přirozeným ani božským zákonem, nýbrž jen vlastním přesvědčením podle potřeb života a konečně podle žádoucích požitků. Jan Pavel II. to označil jednak za trvalý a systematický útok na mravní principy, jednak za taktiku poskytnout co nejvíce podnětů a příkladů pro mravní nezřízenost. Když je dána stranou idea Boha, hroutí se celá axiologie čili nauka o hodnotách. Člověk však musí mít v sobě základní imperativ, který se nachází ve svědomí jako přirozený zákon.
Moderní myslitelé ovšem pokládají přirozený zákon za neudržitelné a pověrečné tabu, které musí padnout nebo být přivedeno k pádu. O lidských právech a lidské důstojnosti je možno však vážně hovořit jen tehdy, když tyto hodnoty jsou odvozovány od absolutních a neměnných konečných cílů. Práva jsou sekundární a musí stát v přímé souvislosti k povinnostem. Moderna však toto pořadí hodnot otočila. Z práva udělala absolutní hodnotu a povinnosti vidí, jen pokud slouží právům. Jestliže tyto pravdy stojí mimo náboženství a jsou nezávislé, je to velmi špatný stav, protože schází základ, protože práva nemají sama o sobě žádnou stálost a církvi se přitom odnímá její základní úloha: učit morálním pravdám.
Úpadek společenského vlivu církve ve světě
Ztráta toho, co je specificky katolické, oslabuje žádoucí společenský vliv církve, který má být sjednocující, morální a spásný.
O náboženské autoritě papeže se soudí, že se mimořádně rozrostla, ale je to jen liché zdání vyvolané dojmem z rozšířené papežské diplomacie. Ve skutečnosti však stále více upadá. Kromě šířící se snahy o otázky světské a pomíjivé, která se líbí masám, působí ztrátu autority také značná rezignace na autoritativní zásahy nejen v nepodstatných věcech, ale je to rezignace principiální a systematická. Samotné zásahy, pokud k nim dochází, jsou ignorovány jak uvnitř církve, kde je biskupové neakceptují a nechávají stranou, tak i mimo ni a masy je zcela ignorují.
Občanský svět, jehož životní způsob a zákonodárství nesly dříve pečeť náboženství, odstranil veškerý křesťanský ráz. Dokládá to zavedení rozvodů, potratů, legalizace homosexuality a nezřízených vztahů, státem nařízená osvěta o sexu a antikoncepci ve školách, úplná sekularizace školy, výchovy a tisku, kalendáře a justice. V ústavách je místo vztahu k Bohu zakotveno přiznání k náboženskému indiferentismu a k ateismu jakožto základům lidské společnosti, byly redukovány veřejné náboženské obřady na ryze civilní ceremoniál, kterého se účastní věřící i nevěřící.
Jean Guitton
Nerad bych toto mizení religiozity odvozoval od naturelu Pavla VI., který měl podle vyjádření Jeana Guittona mentalitu laického typu. (Guitton vedl jako laik důvěrné hovory s tímto papežem a zabýval se důkladně jeho způsobem myšlení (viz Paul VI. secret Paříž 1979). Není možno spojovat takovou kauzalitu s jedinou osobou. Ale nikdo nemůže popřít skutečnost, že vymizení náboženství a změna, před kterou ještě (nedávno?) kultura stála ve znamení našeho Pána a náhle stojí zcela ve znamení člověka, se objevuje výrazně v souvislosti s pontifikátem Pavla VI. Ostatně sám Pavel VI. přiznával tuto krizi jak ve veřejných projevech, tak v soukromých rozhovorech s Guittonem, kterému řekl, že je zděšen (Paul VI. secret s. 149) tím, jak uvnitř katolicismu nabývá často vrchu nekatolické myšlení, a přiznal, že je docela možné, že toto nekatolické smýšlení bude zítra nejvlivnější (tamt. 168).
