Skutek blíženské lásky z pohledu šéfa firmy
Minulý týden večer mě oslovil na cestě asi 45 letý muž nesmělým a roztřeseným hlasem, zda nejsem šéfem firmy. Ptal se mě špatnou němčinou, zda nejedu směrem na Freistadt. Protože jsem byl v časové tísni, odpověděl jsem, že ne! Ještě nesměleji se mě zeptal, zda firma, ve které pracuji, nepotřebuje pracovníka. Odpověděl jsem „možná, že ano“ a musel jsem se přitom pousmát. On dodal: „Hledám už šest měsíců práci, ale nikdo mě nechce. Nemám peněz, nemám si za co koupit jídlo ani pití“.
V tom okamžiku mi přeběhl mráz po zádech a nabídl jsem mu práci. „Zítra můžeš u mě začít pracovat“. Zeptal se se zářícíma očima: „Ty jsi šéf?“ Usmál jsme se. Znovu se zeptal: „Jsi šéf?“ „Ano, jsem“. V tu chvíli jeho oči začaly zářit a objevily se v nich slzy.
Zeptal se: „Není to žert?“ Odpověděl jsem otázkou: „Kde spíš dneska?“ „Na autobusové zastávce!“ Řekl jsem, aby si nastoupil, zavezl jsme ho do hotelu a ubytoval ho, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Plačtivým hlasem řekl: „Děkuji. Dneska je nejkrásnější den mého života“.
Miroslav je už několik dnů pracovník mojí firmy, je to dobrý kolega, dobrý spolupracovník. Je to hezké, že patříš k mé firmě!
kath-net
