Teolog Hans Küng povolán na věčnost
Teolog Hans Küng zemřel včera ve věku 93 let ve svém domě v německém Tübingenu. Küng, který se narodil ve švýcarském Sursee v roce 1928, se rozhodl věnovat studiu teologie a ve svých 32 letech se stal řádným profesorem na Fakultě katolické teologie na univerzitě v Tübingenu.
Kdokoli, dokonce i ten, kdo o teologii téměř nic neví, alespoň zná jméno Hanse Künga a považuje ho za antagonistu par excellence katolické nauky. Z tohoto pohledu je Küngův teologický život přesným opakem předpisů, které vydala Kongregace pro nauku víry v Pokynech o církevním povolání teologa Donum veritatis z roku 1990. Ty požadují od teologů rozvážnost, doporučují neobracet se na média, nevychloubat s názory v rozporu s teologickými postoji magistéria. Zde v pojednání otázek, které upřesňuje a definuje, Küng se naopak vždy vystavoval na odiv, a od té doby, co doprovázel vídeňského kardinála Königa na Vatikánum, rozhodně nikdy nepoužíval „církevní“ rozvážnost, kterou magistérium požaduje od teologů.
Když se to stane u teologa, jako v případě Künga, možná to znamená, že si více či méně vědomě myslí, že budoucnost církve závisí na něm, nebo alespoň především na něm. Tento osobní postoj pak směřuje k historizující a k progresivní teologii, a to opět teoreticky animuje tento osobní postoj. Jeho společník Karl Rahner otevřeně prohlásil, že chce být iniciátorem nové církve, a soudě podle jeho života a teologie stejně smýšlel také Hans Küng. Osobnost je tak zaměřena k vyznávané teologii a naopak ke smýšlení drahému reformátorům a kacířům, že spása je v budoucnosti, že budoucnost je spása a že právě mají klíče od budoucnosti.
Küng byl filozoficky všechno možné, ale především to byl Hegelián. Podle tohoto klíče se realita Církve shoduje se sebeuvědoměním Církve a toto - sebeuvědomění - se neustále mění. Ne že by se tím stala, ale spíše se má stát tím co povede k budoucnosti, nikoli ve shodě s minulostí, aby nemohla existovat platná teologická představa, která by také nebyla nová. Právě toho se obával Réginald Garrigou-Lagrange v roce 1946, když si položil otázku, kde se ocitá Nouvelle theologie – jejínž synem Küng je a také v zásadě byl, ještě bezohlednější než ostatní - a ještě dramatičtěji si říkal, jestli stále existuje skutečná teologie, i když není nová. Je to také kvůli Küngovi, že mnoho teologů, aniž by věděli, že jsou küngiáni i dnes smýšlejí takto: jakýkoli teologický postoj, aby byl skutečně takový, musí být nový. Takto smýšlí předseda německých biskupů mons. Georg Bätzing. Küng byl Švýcar podle národnosti, ale podle teologie byl Němec.
Hans Küng byl naladěn na III. Vatikán a toužil setkat se s Janem XXIV. Věřil, že církev byla konstituována zdola a také zdola se může obnovovat. Řekl, že nová církev zdola již začala. Obvinil církev z mužského šovinismu a byl by rád, kdyby žena znovu získala práva žen, od antikoncepce až po kněžství. Biskupové měli být voleni zdola a svobodně. Hodně usiloval o nový a radikálnější ekumenismus, odsuzoval to, co nazval „tvrdohlavostí, a zdůrazňování rozdílů“, požádal o zrušení odsouzení Luthera a Kalvína a s reformovaných církvemi chtěl prosadit „eucharistickou pohostinnost jako vyjádření již dosaženého společenství víry“. Považoval za neudržitelné, aby se katolická církev pokládala za jediné legitimní náboženství, a tento přístup považoval za důsledek „evropského kolonialismu a římského imperialismu“. Podle něj církev by měla přijmout výzvu týkající se předpokladu o pravdivosti jiných náboženství.
Vnitřně by tedy měla zajistit, aby regionální a místní církve byly autonomní na počest „bohatství rozmanitosti“ proti „dogmatické aroganci“, „dogmatické nehybnosti“ a „moralistické cenzuře.“ Církev podle něj měla žít „komunitním vztahem“ a opustit modlu církve svrchované, tvrdošíjné, sebejisté a byrokratizované.“ Tak jako SSSR rehabilitoval své disidenty, měla rehabilitovat své vlastní disidenty také církev, od Heldel Camary po Leonarda Boffa: Budoucnost církev kromě ekumenismu, viděl také v pacifismu a v novém ekologismu.
Vrcholní teologové, ve smyslu špičkových, získávají titulní stránky novin, když se chvástají ve velkém a noviny je ve skutečnosti zveličují. Jako když se Küng zabýval papežskou neomylností: všichni si ho pamatují. Ale není řečeno že jejich odkaz musí být nutně v záři reflektorů. Jejich semena dozrají, když zhasnou reflektory a jejich plody jsou v praxi církve mlčky prožívány a ztělesňovány ve tmě bez reflektorů. Zkuste si přečíst krátký přehled pozic Künga v předchozím odstavci. V dnešní německé církvi a na její synodní cestě je najdeme všechny. Některé jsou řečeny zdvořileji, ale najdeme je všechny. Pojďme tedy k univerzální církvi. I zde je nacházíme víceméně všechny: Leonardo Boff píše papežské encykliky Msgr. Camara chce být kanonizován, mnozí si myslí, že jsou již ve III. Vatikánském koncilu a že již dorazil Jan XXIV., Luther a Kalvín byli uvedeni zpět do ovčince, eucharistická pohostinnost je standardní a ženy přistupují k oltáři. Zatímco média se zabývala jeho chvástáním, Hans Küng byl zaneprázdněn svou setbou.
Stefano Fontana Nuova Bussola Quotidiana
