Bergogliovo nové nebe
Antonio Bello
Papež František schválil 25. listopadu loňského roku vyhlášení dekretu o hrdinských ctnostech monsignora Antonia Bella (1935-1993), známého jako Tonino, kontroverzního biskupa z Molfetty-Ruvo-Giovinazzo-Terlizzi, který se stal pro Bergogliovo magisterium vzorem pastýře. Stačí si přečíst několik úryvků z jeho výroků, abychom pochopili, že mluvíme o knězi jiného náboženství, než je katolicismus. "Církev budoucnosti", řekl v Loretě v roce 1985, "musí být "slabá", musí sdílet trýzeň zmatku, musí být společnicí světa, musí sloužit světu, aniž by předstírala, že svět věří v Boha nebo že chodí v neděli na mši nebo že žije více v souladu s evangeliem...".
Dne 27. února 2013 jsme v Corrispondenza Romana (č. 1282) věnovali článek s názvem Bude Don Tonino Bello blahořečen? Je užitečné se k tomuto tématu vrátit, protože je nezbytné nerezignovat na škodlivé učení církve jako celku a bránit se těmto omylům je povinností každého dobrého katolíka. V roce 2012 věnoval otec Paolo Maria Siano v teologickém časopise Fides Catholica důkladnou a dokonalou studii s názvem Alcune note sul "Magistero" episcopale del Servo di Dio Mons. Antonio ("Don Tonino") Bello (1935-1993). Kritický příspěvek, který je stále velmi poučný pro pochopení toho, kdo tento kněz ulice, ale ne kostelů, skutečně byl. Hodnota, kterou přisuzoval politice, modloslužbě pro člověka, banalizaci mše svaté a posvátných věcí, sekularizujícím a pokrokovým myšlenkám, dala z jeho strany vzniknout způsobu života, který vůbec nesouvisel s církví všech dob a s jeho kněžskou identitou: "Více než útoky na jednotlivá dogmata projevuje don Tonino 'novou' mentalitu pro 'novou' církev, kde jsou dogmata prakticky zbytečná..... Jeho "moderní" jazyk [...] utápí tajemství a nadpřirozeno v lidském a všedním...". (srov. T. Bello, Servi inutili a tempo pieno, Edizioni San Paolo, Cinisello Balsamo 2012, s. 99-100).
Jeho referenčními body byli Helder Câmara, Karl Rahner, Bruno Forte, Teilhard de Chardin, Giacomo Lercaro, Luigi Bettazzi, Michele Pellegrino, Ernesto Balducci, Carlo Maria Martini, David Maria Turoldo. U takových mistrů mohl být jen revoluční žák kalibru monsignora Bella, milovník církve "vyhasínající" a v sebezničení, kdy se kostely den ode dne více a více opouštějí. Byl mužem revoluce v církvi v roce 1968, velkým hyperkoncilním zastáncem: "Byla to léta, kdy jsme se jeden po druhém učili bourat některé modly, k jejichž stržení nás důrazně vyzýval už koncil: pýcha těla a krve, prestiž zdání, jistota jazyka, uklidňující kouzlo minulosti, vnějškovost vůči útrapám lidského hledání...", slova velmi přitažlivá pro radikální šik a pauperismus, velmi módní za vlády papeže Bergoglia.
Farnost podle něj "musí být nebezpečným místem, kde se vytváří "podvratná paměť" Božího slova" (tamtéž, s. 10) a misionář je povolán přizpůsobit svůj katechetický jazyk "slovníku světa", aby realizoval "věrnost člověku" (T. Bello, Stola e grembiule. Il diritto e il rovescio dell'unico panno di servizio sacerdotale, Ed. Insieme, Terlizzi-Bari 2008, s. 15). Klasickou teologii nestrávil a vyrukoval se svými "prorockými" výroky, které vyjadřovaly jeho touhu po vzpouře proti církvi všech dob, a místo toho sympatizoval s relativismem současného světa, vzdáleného Bohu a rozumu.
Povrchní a někdy triviální, upadal i do rouhání a zjevných omylů, jako když tvrdil: "Bůh je všude: je na posvátných a pozitivních místech (svatyně, kláštery, Caritas...), ale je i na místech, kde se provozují "orgie hýření", pochybné finanční obchody, obscénní představení, "čarodějnictví", "rouhání", "násilí"..." (srov. T. Bello, Articoli, corrispondenze, lettere, notificazioni, vol. V, s. 138-139). Don Tonino, jak tvrdí otec Siano, nabízí "jakýsi panteismus sui generis, podobný některým esoterickým vírám, které hlásají sjednocení všech protikladů".
Byl originální a miloval inovace; tím, že do středu všeho postavil člověka, zapomněl, co je Pravda, kterou přinesl Ježíš Kristus. Chtěl přetvořit všechny modlitby v lidské pojmy: úkony víry, smutku, naděje, lásky, a pak je převést na úkony víry, lásky, naděje v člověka. Byl pro "světskou", "městskou", "demokratizovanou" svatost, naprosto zbavenou nadpřirozených konotací; klidně mohl být protestantským pastorem a ne členem Svaté římské církve. Na druhou stranu byl rozhořčen proti samotné církvi, která je zodpovědná za "vyvražďování kultur", znásilňování "velkých náboženských tradic Inků, Aztéků nebo Mayů". Podle této jeho surrealistické a bláznivé myšlenky se tedy apoštolové a jejich nástupci dopustili tragického omylu: na Kristův příkaz neměli vůbec evangelizovat národy... bylo to vlastně křesťanství, které ukončilo obřady lidských obětí páchané v Jižní Americe.
Poté si dovolil neslušné a znesvěcující výroky, když popisoval Nejsvětější Marii, pouhou ženu. Líčil ji tak, že snižoval a ponižoval její naprostou neposkvrněnost, vnucoval jí smyslnou mariologii jejích postojů a pohádek, poukazoval na možné pohledy na svatého Josefa, na štěstí, které pociťovala, když si oblékla nové šaty, na to, že byla protagonistkou vzrušujícího tance. Šel tak daleko, že ji vzýval těmito slovy: "Pomozte nám, abychom v těch rychlých okamžicích zamilovanosti do vesmíru pochopili, že žalmy klášterních jeptišek a balety tanečníků Velkého divadla mají stejný zdroj lásky. A že inspirační zdroj melodie, která zní ráno v katedrále, je stejný jako ten, který slyšíme večer... z kolotoče u moře: "Parlami d'amore, Mariù" (Srov. T. Bello, Maria donna dei nostri giorni, Edizioni Paoline, Cinisello Balsamo 1993, s. 11-13).
Nesnášenlivý vůči tradičně chápané svatosti a úctě ke svatým stejně jako protestantismus, socialistický a sekularistický prorok Salenta, "kněz v zástěře", který sloužil jen chudým (ne duchem, ale ekonomicky), byl velkým zastáncem světské liturgie a světské svatosti, rozhodně ne úcty oltářů, na nichž ho dnes vyzdvihuje Svatý stolec. Jak však výstižně píše otec Paolo Maria Siano: "Domníváme se, že blahořečení nebo kanonizace monsignora Antonia Bella se prakticky rovná [...] 'kanonizaci' velmi pochybného, labilního a heterodoxního modelu pastorace a pastorační péče" a také politické a sociologické doktríny, z níž přímo vychází, vzdálené od evangelia na světelné roky.
